České a německé osobnosti

Jde o politickou karikaturu s titulkem "Einigung in Böhmen" (Smíření/Dohoda v Čechách), která pracuje se dvěma dobovými "národními figurami": Deutscher Michel - vpravo (symbol "obyčejného Němce") a (böhmischer) Wenzel/Vašek - vlevo (stereotypní postava představující českou/"bohémskou" stranu v rakousko-německé satirické tradici).

Pointa je v dialogu: Michel říká "Teď, Wenzeli, promluvme si spolu…", na což Vašek odpoví "Dobře, ale jen česky/'böhmisch'!" – a slovo "böhmisch" je zde záměrně dvojznačné: nejen "česky", ale i ve smyslu mazaně, vychytrale, vykrucovačně. Karikatura tak ironicky komentuje, proč je "dohoda v Čechách" těžká: naráží na jazykový spor a vzájemnou nedůvěru v době národnostního napětí kolem roku 1900. 

Es handelt sich um eine politische Karikatur mit dem Titel "Einigung in Böhmen" (Versöhnung/Einigung in Böhmen), die mit zwei zeittypischen "nationalen Figuren" arbeitet: Deutscher Michel – rechts (Symbol des "gewöhnlichen Deutschen") und (böhmischer) Wenzel/Vašek – links (eine stereotype Figur, die in der österreichisch-deutschen satirischen Tradition die tschechische/"böhmische" Seite repräsentiert).

Die Pointe liegt im Dialog: Michel sagt: "Jetzt, Wenzel, sprechen wir miteinander …", worauf Vašek antwortet: "Gut, aber nur auf Tschechisch/'böhmisch'!" – und das Wort "böhmisch" ist hier bewusst doppeldeutig: nicht nur im Sinn von "tschechisch", sondern auch im Sinn von listig, schlau, ausweichend. Die Karikatur kommentiert damit ironisch, warum eine "Einigung in Böhmen" schwierig ist: Sie spielt auf den Sprachkonflikt und das gegenseitige Misstrauen in einer Zeit nationaler Spannungen um 1900 an.

Dnes je pro mnohé Čechy spíše charakteristická postava Josefa Švejka, která v kolektivní představě zosobňuje běžného Čecha přežívajícího svůj život pomocí humoru, ironie a řešení problémů či povinností vlastním způsobem, tak aby měla osoba svůj klid a pohodu . Švejk se tak stal modernějším a srozumitelnějším symbolem české zkušenosti než starší karikaturní typ "Vaška/Wenzela".

Heute ist für viele Tschechen eher die Figur des Josef Švejk charakteristisch, die in der kollektiven Vorstellung den gewöhnlichen Tschechen verkörpert, der sein Leben mithilfe von Humor, Ironie und dadurch "übersteht", dass er Probleme oder Pflichten auf seine eigene Art löst – so, dass er selbst Ruhe und Wohlbefinden hat. Švejk ist damit zu einem moderneren und verständlicheren Symbol der tschechischen Erfahrung geworden als der ältere karikaturhafte Typus "Vašek/Wenzel".

Česky

Sv. Václav (asi 907–935) – kníže na pomezí českého prostoru a východofranské říše 

Sv. Václav (asi 907–935) je důležitý pro "česko-německý" příběh hlavně tím, že v jeho době se české knížectví začalo pevněji napojovat na západní, latinský křesťanský svět a udržovalo úzké vztahy s východofranskou říší. Nešlo tehdy o vztah k "Německu" jako státu, ale k mocnému sousednímu říšskému prostoru.

Václavova orientace na východofranskou říši se většinou chápe jako pragmatická politika: raději jednat a hledat stabilitu, než riskovat vojenský střet se silnějším protivníkem. Díky tomu mohl doma posilovat pořádek, křesťanské instituce a postavení knížectví. V dlouhém pohledu je Václav symbolem toho, že české země byly od počátku součástí širší středoevropské politiky, kde se český a říšský (později "německý") prostor neustále potkávaly.

Zajímavost: Během Protektorátu Čechy a Morava byl nacistickým Německem sv. Václav tolerován, jelikož si jeho minulost vynaložili tak, že svůj národ a zemi svěřil pod ochranu Germánů.  

Karel IV. (1316–1378) – český král a římský císař

Národnost: Čech (dynastie Lucemburků). Hlavní působení: Král český a císař Svaté říše římské. Patřil k nejvýznamnějším panovníkům evropského středověku. Během své vlády učinil z Prahy politické i kulturní centrum říše – založil Univerzitu Karlovu (1348) a zvelebil české země. Mluvil plynně česky i německy a těšil se úctě u obou jazykových společenství své říše.

Vliv na česko-německé vztahy: Karel IV. představuje symbol harmonického soužití Čechů a Němců. Jako bilingvní panovník oblíbený "stejně u německých i českých poddaných" propojil české království s německými zeměmi v rámci říše. Obě národní historiografie jej dodnes uznávají – v Česku je znám jako "Otec vlasti", zatímco v německém prostředí je ceněn jako silný císař (byť se kriticky připomíná například jeho tvrdý postoj vůči Židům). Karel IV. zosobňuje období, kdy byly česko-německé vztahy převážně přátelské a země Koruny české byly plnoprávnou součástí říše. Sudetoněmecké krajanské sdružení uděluje cenu Karla IV. za porozumění a spolupráci mezi národy a zemí střední Evropy.

Jan Hus (~1370–1415) – český kazatel a reformátor

Národnost: Čech. Hlavní působení: Kněz, univerzitní mistr a kazatel volající po nápravě církve. Jeho učení zpochybnilo středověký katolický řád a získalo masovou podporu v českých zemích. Roku 1415 byl Hus na církevním koncilu v Kostnici (dnešní Německo) prohlášen za kacíře a upálen.

Vliv na česko-německé vztahy: Husova mučednická smrt se stala rozbuškou česko-německého konfliktu v podobě husitských válek. Pro značnou část českého národa se Hus stal symbolem boje za pravdu a národní svébytnost, zatímco v německých a katolických kruzích byl dlouho vnímán jako kacíř ohrožující jednotu víry. Husitské války (1419–1436) měly i národnostní rozměr – husité v nich kromě církve čelili také křižáckým výpravám podporovaným německými vládci a rytíři. České obyvatelstvo si později Husa vykládalo jako prvního velkého odpůrce "německé zvůle": například během nacistické okupace 1939–45 byl Jan Hus připomínán jako symbol českého odporu proti útlaku cizí moci. Tato ideologická interpretace sice zkresluje středověké reálie, ale dokládá, jak silně Hus ovlivnil obraz česko-německých vztahů – pro Čechy hrdina a mučedník, pro středověkou katolickou Evropu kacíř.

Zikmund Lucemburský (1368–1437) – římský císař a český král

Národnost: Lucemburk (německo-česká). Hlavní působení: Syn Karla IV., král římský a uherský, po bratrovi Václavu IV. také (krátce) král český. Byl významným evropským panovníkem – zkušeným diplomatem a iniciátorem kostnického koncilu (1414–1418). V Čechách však nezískal respekt: po Husově upálení a vypuknutí husitské revoluce jej většina české společnosti odmítla za krále.

Vliv na česko-německé vztahy: Zikmund je ukázkovým případem odlišného vnímání jedné osoby dvěma národy. V německých a uherských dějinách je hodnocen jako schopný vládce a hrdina – v Uhrách například vedl obranu proti Turkům a v říši mu připsali zásluhy na ukončení papežského schizmatu. Pro Čechy zůstal "liškou ryšavou", zrádným panovníkem, jenž zradil Husovu důvěru a poté vedl křížové výpravy proti husitům. Za jeho vlády došlo k prudkému zhoršení vztahů: Husité v náboženském i národním nadšení bojovali proti Zikmundovým křižákům, jejichž jádro tvořila rytířská vojska z německých zemí. Zikmundova nekompromisní snaha potlačit husitské "kacíře" upevnila v českém povědomí obraz Němců jako nepřátel. Naopak pro Němce byl Zikmund posledním Lucemburkem, který se pokusil obnovit stabilitu říše – jeho neúspěch v Čechách přispěl k tomu, že husitské války odklonily České království od evropského vývoje a přinesly mu izolaci. Zikmund tak symbolizuje konflikt: uznávaný německý císař, ale český "odmítnutý král".

Jiří z Poděbrad (1420–1471) – český král "husitský"

Národnost: Čech. Hlavní působení: Český šlechtic, vůdce umírněných husitů (utraquistů) a od roku 1458 zvolený český král. První a jediný domácí panovník nekatolického vyznání v čele zemí Koruny české. Proslul snahou o mírové soužití – roku 1462 vyslal do Evropy poselstvo s projektem mezinárodní mírové organizace křesťanských států, jakési předzvěsti dnešní Evropské unie.

Vliv na česko-německé vztahy: Jiří z Poděbrad usiloval o smíření rozdělené Evropy a překlenutí propasti mezi Čechy a ostatními (převážně katolickými) národy. Jeho mírový projekt počítal se zapojením zemí "Germánie" vedle Francie, Itálie a dalších – německá knížata reagovala na plán příznivě. Ve vlastní zemi se Jiřímu podařilo na čas uklidnit česko-německé třenice: uznával náboženský kompromis (Basilejská kompaktáta) a chránil i katolíky a německé měšťany. Zahraničněpoliticky však narážel – římský papež jej označil za kacíře a křížová výprava vedená uherským králem Matyášem Korvínem (podporovaným i některými německými panovníky) proti němu vedla válku. Jiří z Poděbrad je dodnes oceňován jako vizionář mírové spolupráce národů. V kontextu česko-německém představuje panovníka, který i v rozjitřeném poválečném období husitských válek volil cestu dialogu – Češi v něm vidí "krále dvojího lidu" ztělesňujícího snášenlivost, zatímco část evropských sousedů jej svého času vnímala s nedůvěrou kvůli jeho utrakvistické (polohusitské) víře.

Rudolf II. (1552–1612) – císař, který miloval Prahu

Dynastie: Habsburk (německy mluvící). Hlavní působení: Císař Svaté říše římské, král český a uherský. V roce 1583 přesídlil svůj císařský dvůr z Vídně do Prahy, která se díky tomu stala centrem kultury, vědy a umění evropského formátu. Rudolf II. byl znám jako mecenáš – na jeho dvoře působili mj. astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler i malíři Giuseppe Arcimboldo či Hans von Aachen. Roku 1609 vydal tzv. Rudolfův majestát, jímž v Českém království zaručil náboženskou svobodu nekatolíkům.

Vliv na česko-německé vztahy: Rudolfovo přesídlení do Prahy symbolizovalo "srůstání toho, co k sobě patří" – české země a říše byly tehdy úzce propojeny personálně i kulturně. Císař vytvořil v Praze kosmopolitní prostředí, kde se přirozeně stýkala česká šlechta s německými a italskými učenci, umělci či úředníky. Tento "zlatý věk rudolfinské Prahy" upevnil společné dědictví: Praha se stala ceněnou metropolí i v očích Němců (Rudolf II. byl např. i velkým patronem německých protestantských vědců, ač sám katolík). Jeho Majestát z roku 1609 na čas zajistil náboženský smír – čeští stavové i německá menšina v království si díky němu užívali nebývalé tolerance. Rudolfův odkaz je tak v česko-německých vztazích vnímán pozitivně: Češi jej oceňují za přínos české kultuře a Němci zase za to, že Praha v jeho době patřila k předním centrům celé německé říše.

Ferdinand II. (1578–1637) – vítěz od Bílé hory

Národnost: Habsburk (rakouský Němec). Hlavní působení: Císař římský a od roku 1617 král český. Horlivý katolík, jenž tvrdě potlačil stavovské povstání českých protestantů. Jeho vojska porazila české stavy v bitvě na Bílé hoře (1620), což znamenalo zásadní obrat v poměru sil. Po vítězství zrušil náboženské svobody Rudolfova majestátu a zahájil rekatolizaci a germanizaci českých zemí.

Vliv na česko-německé vztahy: Ferdinand II. svou politikou na století poznamenal soužití Čechů a Němců. Po Bílé hoře nastalo období, kdy byly poražené české elity z velké části vyhnány či popraveny a jejich místa zaujala převážně německá šlechta a úřednictvo. České království bylo natrvalo připojeno k dědičným zemím Habsburků a němčina se vedle češtiny stala úřední řečí. Tento vývoj zanechal v českém historickém vědomí hořkou vzpomínku – Bílá hora symbolizuje "porobu pod Habsburky", kdy Němec (rakouský císař) vládl nad poníženými Čechy. Na druhé straně z pohledu habsburské monarchie i katolických kruhů v říši byl Ferdinandův zásah vnímán jako obnovení pořádku: Německá (rakouská) strana jej chápe jako panovníka, který upevnil říši a katolickou víru, byť za cenu tvrdých reforem. Česko-německé vztahy se za něj vyostřily – začala dlouhá etapa poněmčování (např. postupný přechod šlechty a měst na němčinu) a čeština přežívala hlavně mezi lidem. Ferdinand II. tak reprezentuje temnou kapitolu: pro český národ trauma ztráty svobody, pro habsburskou (německou) mocenskou tradici vítěz nad rebelií a garant jednoty říše.

Jan Amos Komenský (1592–1670) – exulant mezi Čechy a Němci

Národnost: Čech (Moravan). Hlavní působení: Učitel, teolog a spisovatel, poslední biskup Jednoty bratrské. Po porážce stavovského povstání 1620 musel jako protestant opustit vlast – stal se vůdčí osobností exulantů. Působil pak v Polsku, Sedmihradsku, Nizozemí a na pozvání v některých německých knížectvích (např. ve Zlaté Koruně v Sasku). Proslul zejména jako reformátor vzdělávání – je nazýván "učitel národů".

Vliv na česko-německé vztahy: Komenský ztělesňuje tragédii pobělohorského období, ale také kulturní most mezi Čechy a zbytkem Evropy. Jeho život dokládá, jak těsně byly české a německé dějiny provázány: exulanti z českých zemí nacházeli útočiště v protestantských částech Německa a naopak do opuštěných českých měst proudili noví němečtí osadníci. Komenský ve svých dílech (mnohá psal latinsky či německy) představoval evropské veřejnosti obraz Čech jako vzdělaného národa s vlastní tradicí. Němečtí učenci si jeho pedagogické spisy vážili a napomohli jejich šíření. Pro Čechy se Komenský stal symbolem udržování národní identity v exilu, zatímco v německém prostředí byl obdivován jako výjimečný myslitel osvíceného věku. Jeho snaha o "všeobecnou nápravu věcí lidských" a pansofii nacházela ohlas i u vzdělanců v německých zemích. Komenský tak působil smiřlivě: ačkoli vyhnán tvrdou rekatolizací (ztotožňovanou s vládou německých Habsburků), svými myšlenkami spojoval různé národy. V pobělohorském temnu zůstal jakousi spojnicí – Češi v něm viděli naději na návrat, Němci ctili jeho učeneckou pověst. Dodnes je považován za jednoho z českých velikánů s celoevropským, i německým významem, který přispěl k kulturnímu obohacení obou stran.

Josef II. (1741–1790) – osvícený císař a nechtěný "germanizátor"

Národnost: Habsburk (rakouský Němec). Hlavní působení: Syn Marie Terezie, císař římský a spoluvládce (od 1780 samostatně vládnoucí) panovník habsburské monarchie. Zaváděl rozsáhlé osvícenské reformy: zrušil nevolnictví (1781), vydal toleranční patent umožňující protestantům a židům svobodně vyznávat víru (1781), omezil moc církve a modernizoval správu státu. Usiloval také o centralizaci – zavedl němčinu jako jediný úřední jazyk monarchie a rušil tradiční zemské instituce.

Vliv na česko-německé vztahy: Reformy Josefa II. měly dvojí dopad. Pozitivně přispěly k modernizaci a k sociálnímu sblížení Čechů a Němců – nevolník český i německý pocítil úlevu a nové možnosti, náboženská tolerance zmenšila dřívější rozmíšky. Zároveň však vzbuzovaly odpor pro svůj "německý" charakter. Josefův důraz na němčinu a jednotnou správu narazil v Čechách i Uhrách na nelibost: mnozí to vnímali jako ohrožení českého jazyka a identity. "Zejména snaha o germanizaci vzbudila vůči Josefu II. nepřátelské postoje v českých zemích a Uhrách," konstatuje moderní historiografie. České vlastenecké kruhy v 19. století proto císaře hodnotily rozporuplně – vážily si ho pro zrušení nevolnictví (lidová legenda z něj učinila dobrotivého "selského císaře" – jméno Josef patřilo k nejčastějším křestním jménům), ale zatracovaly jeho jazykové nařízení. Pro německy mluvící obyvatele byl naopak Josef II. většinou oslavován jako pokrokový vládce, který pozvedl říši a šířil německou kulturu. V celku tak jeho vláda prohloubila proces, v němž čeští obrozenci začali vnímat němčinu jako hrozbu – zároveň však položila základy moderní občanské společnosti, v níž Češi a Němci žili pod stejnými zákony. Josef II. tedy česko-německé vztahy částečně zhoršil (jazykovým útlakem), ale svou vizí osvícenské jednoty je i posunul směrem k rovnoprávnosti.

František Palacký (1798–1876) – "otec národa" a obhájce rakouského soužití

Národnost: Čech. Hlavní působení: Historik a politik, hlavní představitel českého národního obrození v 19. století. Svým monumentálním dílem Dějiny národa českého formoval moderní české vlastenectví. V revolučním roce 1848 odmítl jako český delegát účast na všeněmeckém sněmu ve Frankfurtu – ve slavném dopise vysvětlil, že Češi nejsou Němci a že hodlají setrvat v mnohonárodnostním Rakouském císařství spíše než splynout s velkoněmeckým národem.

Vliv na česko-německé vztahy: Palacký byl klíčovým formulátorem českého vztahu k německému živlu. Na jedné straně vyzdvihl svébytnost českého národa a odmítl německé sjednocení ("Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím", psal roku 1848). Tím rozhněval německé liberály – mezi tzv. rakouskými Němci vyvolal jeho postoj "bouři nevole", neboť Češi podle nich torpedovali snahy o sjednocení Němců. Na druhé straně Palacký zastával myšlenku rovnoprávného soužití Čechů, Němců a dalších národů v rámci habsburské říše. Prohlásil, že "kdyby Rakouska už dávno nebylo, museli bychom v zájmu Evropy i humanity co nejdříve učinit vše pro jeho utvoření". Tím dával najevo, že Rakousko má být hrází proti rozpínavosti velkých národů (německého i ruského) a ochráncem menších národů střední Evropy. Palacký se tak stal symbolem umírněného česko-německého kompromisu: odmítl germanizaci, ale také odmítl nepřátelství – chtěl soužití ve federaci rovný s rovným. V očích Němců byl však jeho federalismus méně pochopitelný a postupně narážel na rostoucí německý nacionalismus. Přesto Palackého odkaz vedl k prvnímu česko-německému politickému vyrovnání (tzv. Punkta 1890 vycházela z jeho idejí). Pro Čechy zůstává "otec národa", pro Němce té doby byl spíše politickým protivníkem, který namísto německé jednoty hájil mnohonárodní status quo Rakouska.

Karel Havlíček Borovský (1821–1856) – novinář proti absolutismu

Národnost: Čech. Hlavní působení: Průkopník české žurnalistiky, satirik a politik. V revolučních letech 1848–1849 vydával Národní noviny a později časopis Slovan, v nichž neúprosně kritizoval neoabsolutistickou vládu Vídně i jakékoli utlačování českého národa. Jeho sžíravé epigramy a články si braly na mušku zejména "německou" rakouskou byrokracii a reakční kněží. Pro své neústupné postoje byl roku 1851 zatčen a bez soudu deportován do vyhnanství v tyrolském Brixenu.

Vliv na česko-německé vztahy: Havlíček se stal hluboce symbolickou postavou českého odporu vůči národnostní i politické nadvládě Vídně. Veřejně vystupoval "velmi ostře proti vládě" absolutistického Rakouska, kterou Češi vnímali jako cizí (německou) moc. Odmítal myšlenku, že by český národ měl zaniknout v německém moři – ve svých textech ironizoval servilitu těch Čechů, kteří se "klaněli Němcům", i neschopnost habsburských úřadů chápat české požadavky. Jeho dílo přispělo k probuzení českého sebevědomí vůči německé převaze: prohlásil například, že národ, který se nechce udržovat, sám se odsuzuje k záhubě (čímž burcoval Čechy proti pohodlné germanizaci). Havlíčkova nucená internace v Brixenu jen posílila obraz mučedníka: v očích české veřejnosti se stal obětí "německého" útlaku, což přiživilo protiněmecké nálady druhé poloviny 19. století. Současně však svým mistrovským užíváním satiry a logiky získal respekt i u vzdělaných Němců – někteří liberálně smýšlející Němci v říši uznávali oprávněnost jeho kritiky absolutismu. Havlíček tedy zosobňoval konflikt české svobody s německou mocí: pro Čechy hrdina národní žurnalistiky a odporu, pro konzervativní Rakousko nebezpečný buřič. Jeho jméno dodnes nese město (Havlíčkův Brod, dříve Německý Brod), což symbolicky ukazuje vítězství českého živlu nad německým v této oblasti.

Franz Kafka (1883–1924) – pražský německý spisovatel

Národnost: Rakousko-uherský Němec (židovského původu z Prahy). Hlavní působení: Spisovatel světového významu. Psal německy, své dílo zasadil do prostředí rodné Prahy. Za života byl znám jen úzkému okruhu, proslul až posmrtně v polovině 20. století. Kafka a další autoři tzv. pražské německé literatury (Max Brod, Franz Werfel aj.) tvořili svérázný kulturní okruh německy píšících intelektuálů v převážně českém městě.

Vliv na česko-německé vztahy: Kafka představuje propojení české a německé kultury na nejvyšší úrovni. Byl součástí generace, která se snažila o "kulturní zprostředkování mezi německou a českou kulturou". Ačkoli on sám česky publikoval minimálně, vyrůstal dvojjazyčně a v jeho dílech (např. Proměna, Proces) se odráží i tíživá atmosféra mnohonárodní Prahy. Dlouho byl v Československu opomíjen (zejména komunistický režim jej kvůli jazyku a židovství nezařazoval do českého kánonu). Dnes je však Kafka považován za společné dědictví Čechů a Němců. Praha se pyšní Kafkovým muzeem a sochami, německá literatura jej řadí mezi své klasiky. Jeho život a tvorba ukazují plodné soužití kultur: v Café Arco a jiných pražských literárních salonech se setkávali čeští i němečtí autoři a vzájemně se ovlivňovali. Díky Kafkovi se navíc Praha dostala do světové literatury psané německy – Němci tak Prahu vnímají i jako "Kafkovo město". Kafka tak symbolizuje společný kulturní prostor: překlenul propast mezi oběma jazyky tím, že do německých textů vtělil středoevropskou zkušenost, které Češi dobře rozumějí. Dnes jej uznávají obě strany jako jednoho z největších spisovatelů 20. století, což dokládá, že česko-německé vztahy nejsou jen konfrontace, ale i hluboké oboustranné obohacení.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) – prezident osvoboditel

Národnost: Čech (Československo). Hlavní působení: Profesor, politik a vůdce zahraničního odboje za první světové války. V roce 1918 se stal spoluzakladatelem a prvním prezidentem Československé republiky. Hlásil se k ideálům demokracie, humanismu a rovnosti národů. Ve funkci prezidenta (1918–1935) se snažil budovat stát, v němž Češi, Slováci i početná německá menšina budou žít v demokratickém souručenství.

Vliv na česko-německé vztahy: Masarykovo zásadní rozhodnutí – vytvořit roku 1918 samostatné Československo – definovalo česko-německé vztahy na celé meziválečné období. Pro český národ znamenal osvobození z německy ovládané monarchie (po 300 letech od Bílé hory), ale nový stát v sobě zahrnoval kolem 3 milionů tzv. sudetských Němců, kteří rázem ztratili své výsadní postavení a stali se menšinou. Masaryk a jeho spolupracovník Edvard Beneš sice prosadili ústavu garantující menšinám poměrně široká práva, přesto mnoho Němců nebylo s pobytem v republice smířeno. Hned v roce 1918 se pokusili německy mluvící pohraniční regiony odtrhnout a připojit k nově vzniklému Rakousku (tzv. provincie Deutschböhmen a další), což však československá vláda nepřipustila a oblasti obsadila. Masaryk trval na zásadě územní integrity historických českých zemí a odmítl nároky sudetských Němců na sebeurčení. To bohužel vedlo k pocitu křivdy u části německé populace: Němci v ČSR Masarykův režim vnímali místy jako "diktát většiny". Nicméně Masaryk osobně usiloval o inkluzivní společnost – učil se i německý jazyk, jmenoval německé ministry do vlády a roku 1926 se zasadil o účast německých politických stran na vládnutí (tzv. aktivistické strany vstoupily do koalice). Německá menšina za první republiky požívala kulturní autonomie (německé školství, spolky, divadla atd. kvetly). Masaryk tedy reprezentuje ambivalentní kapitolu: pro Čechy národní hrdina a symbol demokracie, pro sudetské Němce zpočátku nepřijatelný prezident cizího státu, který je "odtrhl" od Rakouska. Přesto mnozí prozíraví němečtí občané ČSR (např. sociálně demokratičtí vůdci jako Ludwig Czech nebo Wenzel Jaksch) Masaryka respektovali a sdíleli jeho hodnoty. Celkově Masaryk položil základy soužití, ale nedokázal zcela zabránit rostoucímu napětí – to překročilo jeho éru a vyvrcholilo až koncem 30. let.

Konrad Henlein (1898–1945) – vůdce sudetských Němců

Národnost: Sudetský Němec (čs. občan, později říšský Němec). Hlavní působení: Politický předák Němců v prvorepublikovém Československu. Založil a vedl Sudetoněmeckou stranu (SdP), která si získala masovou podporu většiny tamních Němců. Zpočátku vystupoval s požadavky autonomie, avšak postupně přešel pod přímý vliv Hitlerových nacistů. Po Mnichovské dohodě (1938) byl Henlein jmenován říšským komisařem (později župním prezidentem) pro Sudety a po válce spáchal sebevraždu ve spojeneckém zajetí.

Vliv na česko-německé vztahy: Henlein sehrál tragicky rozdělující roli – stal se symbolem rozbití česko-německého soužití v meziválečné ČSR. Zpočátku těžil ze skutečných křivd a pocitu sudetských Němců, že jsou v Československu opomíjeni. Jeho hnutí však brzy dostalo instrukce z Berlína. "Henlein se podřídil plánům Adolfa Hitlera na postupné zničení Československa," uvádí historik M. Stehlík. V roce 1938 stupňoval Henlein nepřijatelné požadavky na pražskou vládu – taktika "vždy žádat víc, než je možné splnit" měla za cíl vyvolat krizi. Když západní mocnosti v září 1938 podepsaly Mnichovskou dohodu a ČSR musela odstoupit pohraničí, triumfoval: většina Sudet se připojila k Třetí říši a Henlein "odvedl černou práci" při ničení Československa. Český národ v něm vidí zrádce – muže, jenž rozdmýchal nacionalistickou nenávist, vedl ozbrojené ordnery k útokům na české obyvatelstvo a nakonec přivítal Hitlerova vojska. Německá historiografie jej řadí mezi nacistické pohlaváry nižší úrovně; v samotném sudetoněmeckém prostředí byl po válce jeho odkaz rozporuplný (někteří sudetští Němci se snažili vinu svalit jen na nacisty z Říše a Henleina prezentovali jako zpočátku umírněného). Faktem zůstává, že Henlein zradil první republiku, a stal se tak ústřední negativní postavou česko-německého dramatu 30. let. Jeho jméno je pro Čechy dodnes synonymem rozvratné "páté kolony".

Adolf Hitler (1889–1945) – diktátor a nepřítel českého státu

Národnost: Rakouská (nacistické Německo). Hlavní působení: Vůdce (Führer) Německé říše v letech 1933–1945. Strůjce expanzivní a rasistické nacistické politiky, která vedla k druhé světové válce a masovým zločinům. Osobně rozhodl o anexi Rakouska a československého pohraničí (1938), následně zřídil Protektorát Čechy a Morava (1939) a rozpoutal válku.

Vliv na česko-německé vztahy: Hitler znamenal naprosté rozvrácení tradičních vztahů. Z německé strany přinesl extrémní šovinismus – razil tezi o Čechách jako "životním prostoru" pro Němce a hodlal český národ buď poněmčit, nebo zlikvidovat. Z českého pohledu se stal úhlavním nepřítelem: zničil jejich stát a uvrhl zemi do teroru. Pod Hitlerovým tlakem byla dojednána mnichovská dohoda v září 1938, kterou "Francouzi a Britové souhlasili s postoupením pohraničních oblastí […] Německu", aniž by se Praha mohla bránit. Krátce nato donutil prezidenta Háchu vydat zbytek území – 15. března 1939 německá armáda obsadila Prahu a vznikl Protektorát. Následovala léta okupace, v nichž byla česká kultura a inteligence tvrdě potlačována. Během nacistické vlády zahynulo mnoho českých obyvatel i Židů českých a německých (Heydrichovy represe, vypálení Lidic a Ležáků, transporty do koncentračních táborů). Česko-německé soužití utrpělo smrtelnou ránu: Češi začali Němce chápat kolektivně jako agresory a po válce se drtivá většina českých Němců musela nuceně vystěhovat. Hitler tedy představuje extrém: zničil staleté vazby a proměnil vztah Čechů a Němců ve válečný konflikt. Je paradoxní, že sám původem Rakušan, navázal v roce 1938 na dlouhou tradici pangermánských snah o ovládnutí českých zemí. Jeho porážka roku 1945 byla podmínkou pro obnovu české státnosti – od té doby je Adolf Hitler v české historické paměti jednoznačně zosobněním zla.

Edvard Beneš (1884–1948) – prezident exilu a poválečného odsunu

Národnost: Čech (Československo). Hlavní působení: Diplomat, dlouholetý ministr zahraničí a druhý prezident ČSR (1935–1938 a 1945–1948). Po Mnichovu 1938 odešel do exilu a za války vedl československou londýnskou vládu. V roce 1945 se vrátil do osvobozené vlasti a převzal znovu úřad prezidenta. Vydal tzv. Benešovy dekrety, na jejichž základě byla zkonfiskována půda zrádců a hlavně odsunuta většina sudetských Němců z poválečného Československa.

Vliv na česko-německé vztahy: Beneš byl klíčovou postavou řešení tzv. sudetské otázky. Za války dospěl k závěru, že trvalý mír nastane jen, pokud německá menšina z ČSR zmizí. Již během exilu vyjednal se spojenci souhlas s transferem Němců. Krátce po osvobození 1945 veřejně prohlásil: "německou otázku musíme v republice vylikvidovat". Tyto výroky předznamenaly masový odsun: cca 2,5 milionu sudetských Němců bylo v letech 1945–46 vyhnáno ze země. Beneš akci prosazoval jako historickou spravedlnost – argumentoval německou kolektivní vinou za rozbití republiky a nacistické zločiny. Většina české společnosti tehdy s odsunem souhlasila (po hrůzách okupace to vnímala jako zadostiučinění). Z dnešního pohledu je však Benešův postup kontroverzní: odsun provázely i excesy a bezpráví na nevinných, k nimž došlo v atmosféře poválečné zloby. Sám prezident tyto "excesy, jež byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami" později litoval. Pro česko-německé vztahy znamenaly Benešovy kroky hlubokou propast – odsun vyřešil etnický problém v Československu, ale zatížil vztahy s Německem bolestnou vzpomínkou. Němci – zejména vysídlenci – viděli Beneše jako hlavního strůjce své tragedie a ještě desítky let požadovali omluvu či náhradu. V Německu byl Beneš mnohdy označován za válečného zločince, zatímco v Česku zůstává dodnes pro mnohé hrdinou, který po mnichovské zradě obnovil stát a rázně vyřešil "německou hrozbu". Tato diametrálně odlišná percepce komplikovala poválečné smiřování. Teprve v 90. letech došlo k oboustrannému zmírnění: německá strana uznala svou hlavní vinu za utrpení Čechů (Mnichov, okupace) a česká strana vyjádřila lítost nad křivdami při odsunu. Beneš tak v česko-německém příběhu vystupuje jako figura, která sice osvobodila zemi od Němců, ale za cenu nových křivd – jejich překonání je úkolem až pro další generace.

Willy Brandt alias Herbert Ernst Karl Frahm (1913–1992) – kancléř smíření

Národnost: Němec (SRN). Hlavní působení: Západoněmecký politik, starosta Západního Berlína a v letech 1969–1974 spolkový kancléř. Proslul svou "východní politikou" (Ostpolitik) – sérií diplomatických iniciativ k urovnání vztahů se socialistickými zeměmi v Evropě. Jeho vláda uznala poválečné hranice (smlouva s Polskem 1970, tzv. Varšavské gesto pokleknutí před památníkem ghetta) a navázala dialog i s Československem. Dne 11. prosince 1973 byl v Praze Brandtem a československým premiérem Lubomírem Štrougalem podepsán dokument nazývaný Pražská smlouva. Jméno "Willy Brandt" přijal až v roce 1933, když odešel do exilu v Norsku, původně jako krycí jméno na ochranu před pronásledováním.

Vliv na česko-německé vztahy: Willy Brandt jako první vrcholný poválečný politik překlenul propast mezi Německem a jeho východními sousedy včetně Čechů. Pražská smlouva 1973 byla vyústěním jeho snahy "dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství". Německo v ní uznalo (byť opatrnou formulací) neplatnost mnichovské dohody a nedotknutelnost československých hranic. Tím se uzavřela kapitola územních nároků a po 25 letech byly obnoveny diplomatické styky mezi Prahou a Bonnem. Brandtova vstřícnost – korunovaná i jeho slavnou poklonou ve Varšavě – měla v ČSSR pozitivní ohlas v disidentských a reformních kruzích (např. Václav Havel ji později zmínil jako inspiraci). Naproti tomu konzervativní sudetoněmecké organizace v NSR Brandta kritizovaly za "přílišné ústupky". Přesto jeho odkaz v Německu převládl: roku 1971 obdržel Nobelovu cenu míru. V kontextu česko-německém Brandt otevřel dveře vzájemnému respektu – posunul německou politiku od popírání minulosti k přijetí odpovědnosti. Československo to opatrně uvítalo; plné normalizace vztahů však bránila studená válka i domácí politika (Pražská smlouva byla v ČSSR sice podepsána, ale veřejná debata o historii zůstala tabu). Brandt každopádně prokázal, že německý státník může projevit pokoru a hledat smír – čímž významně přispěl k vyléčení historických ran.

Václav Havel (1936–2011) – hlas svědomí a nový most k Němcům

Národnost: Čech. Hlavní působení: Dramatik a disident, po pádu komunismu poslední československý a první český prezident (1989–2003). Prosazoval hodnoty humanismu a pravdy v politice. Velmi aktivní byl v zahraniční politice – snažil se Česko zakotvit v demokratické Evropě a zacelit staré konflikty. Krátce po zvolení prezidentem v lednu 1990 Havel na státní návštěvě Německa překvapil odvážným gestem: v rozhovoru s prezidentem R. von Weizsäckerem veřejně odmítl princip kolektivní viny a prohlásil, že poválečný odsun Němců nebyl morálně ospravedlnitelný. V témže roce (1990) se také přímo omluvil sudetským Němcům za křivdy odsunu – tento krok byl v ČSFR velmi kontroverzní.

Vliv na česko-německé vztahy: Václav Havel udělal pro polidštění vztahů s Němci více než kterýkoli jiný český politik moderní doby. Jeho omluva vyhnancům, ač doma nepopulární, odstranila poslední psychologickou bariéru. Jako první český představitel jasně řekl, že princip kolektivní viny na Němcích byl chybný. Tím odstartoval proces smíření: západoněmecký tisk tehdy psal o "průlomovém humanitním gestu". Havel si Němců vážil – označoval je za naše nejdůležitější sousedy a navázal úzká přátelství s lídry jako Helmut Kohl či Richard von Weizsäcker. Pod jeho záštitou vznikl Česko-německý fond budoucnosti na podporu společných projektů. V roce 1997 Havel pomohl dovést ke zdárnému konci Česko-německou deklaraci, kde obě strany vyjádřily lítost nad minulými křivdami. Německá veřejnost Havla vnímala velmi pozitivně – jako moralistu, který má odvahu pojmenovat i viny vlastní strany. Sudetoněmecké krajanské sdružení sice reagovalo zdrženlivě (Havlova omluva je zaskočila, čekali spíše hrdý odpor), ale postupně i mezi sudetskými Němci převládl smířlivější tón a snaha po dialogu. Havlovo prezidentství tak uzavřelo kruh nepřátelství od roku 1938: Čech, který zažil nacistický a komunistický útlak, podal ruku Němcům a vyzval k překonání nacionalismu. Pro Čechy i Němce se stal morální autoritou, jež připomínala, že odpuštění je základem nové Evropy. Díky Havlovi vstoupily oba národy do 21. století s podstatně očištěnými vztahy.

Helmut Kohl (1930–2017) – architekt partnerství v Evropě

Národnost: Němec. Hlavní působení: Dlouholetý kancléř sjednoceného Německa (1982–1998). Za jeho úřadování došlo roku 1989 k pádu železné opony a následně k rozšíření NATO a EU o země střední Evropy. Kohl byl zastáncem pevného zakotvení Česka v euroatlantických strukturách. Společně s českými představiteli se zasloužil o definitivní narovnání vzájemných vztahů: dne 21. ledna 1997 podepsal v Praze s premiérem Václavem Klausem Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Vliv na česko-německé vztahy: Helmut Kohl ztělesňoval poválečnou generaci německých státníků, kteří se snažili uvést do praxe skutečné přátelství s bývalými nepřáteli. Deklarace 1997, již spolu s Klausovou vládou inicioval, měla za cíl "oslabit spory o nedávnou historii v politické debatě". Německá strana v ní otevřeně uznala svou odpovědnost za rozbití a okupaci Československa a vyjádřila lítost nad utrpením, které nacismus Čechům způsobil. Česká strana zase litovala utrpení nevinných Němců při poválečném vyhnání. Obě vlády deklarovaly, že nebudou minulostí zatěžovat své vztahy a zaměří se na budoucí partnerství. Tím bylo dosaženo historického kompromisu – aniž by se rušily Benešovy dekrety či vyplácely odškodnění, podařilo se formulovat vzájemné odpuštění a vůli jít dál. Kohlovo Německo poté významně podpořilo vstup České republiky do NATO (1999) a EU (2004), čímž se naplnila vize, o níž deklarace mluvila: Čechy a Němce již nespojují spory, nýbrž partnerství v sjednocené Evropě. Helmut Kohl je proto v Česku vnímán převážně pozitivně – jako státník, který dokázal empaticky naslouchat českým obavám a zároveň pevně zakotvit Německo po boku Česka v novém demokratickém řádu. Německá historiografie jej řadí mezi velké Evropany, přičemž ocenění sklízí i za to, jak zvládl citlivé otázky se středoevropskými sousedy. Česko-německá deklarace zůstává dodnes vzorovým dokumentem usmíření a Helmut Kohl v ní má nezastupitelnou roli – byla to jeho vůle "předložit veřejnosti na obou stranách hranic společný pohled na bolestné události", jak tehdy formuloval tisk. Tím se završilo půlstoletí poválečných snah o smír – česko-německé vztahy vstoupily do 21. století jako nejlepší v historii, k čemuž Kohlův státnický přínos významně přispěl.

Deutsch

Heiliger Wenzel (um 907–935) – Fürst an der Grenze Böhmens und des Ostfränkischen Reichs

Heiliger Wenzel (um 907–935) ist in der "tschechisch-deutschen" Geschichte vor allem deshalb wichtig, weil sich unter seiner Herrschaft das böhmische Fürstentum fester an die westliche, lateinische christliche Welt anschloss und enge Beziehungen zum Ostfränkischen Reich unterhielt. Damals handelte es sich nicht um eine Beziehung zu einem "deutschen" Staat im heutigen Sinne, sondern zu dem mächtigen benachbarten Reichsgebilde.

Wenzels Orientierung zum Ostfränkischen Reich wird meist als pragmatische Politik verstanden: lieber verhandeln und Stabilität suchen, als ein militärisches Aufeinandertreffen mit einem stärkeren Gegner zu riskieren. Dadurch konnte er zu Hause Ordnung, kirchliche Institutionen und die Stellung des Fürstentums stärken. Rückblickend ist Wenzel ein Symbol dafür, dass die böhmischen Länder von Anfang an Teil der breiteren mitteleuropäischen Politik waren, in der der böhmische und der Reichs- (später "deutsche") Raum ständig aufeinandertrafen.

Interessanterweise wurde der heilige Wenzel während des Protektorats Böhmen und Mähren von NS-Deutschland toleriert, da man seine Geschichte dahingehend uminterpretierte, dass er sein Volk und Land unter den Schutz der Germanen gestellt habe.

Karl IV. (1316–1378) – böhmischer König und römischer Kaiser

Nationalität: Tscheche (aus dem Haus Luxemburg). Hauptwirken: König von Böhmen und Kaiser des Heiligen Römischen Reiches. Er gehörte zu den bedeutendsten Herrschern des europäischen Mittelalters. Während seiner Regierung machte er Prag zum politischen und kulturellen Zentrum des Reiches – er gründete 1348 die Karls-Universität und verschönerte die böhmischen Länder. Er sprach fließend Tschechisch und Deutsch und erfreute sich in beiden Sprachgemeinschaften seines Reiches großer Achtung.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Karl IV. ist ein Symbol für das harmonische Zusammenleben von Tschechen und Deutschen. Als zweisprachiger Herrscher, der bei seinen deutschen wie tschechischen Untertanen gleichermaßen beliebt war, verband er das Königreich Böhmen mit den deutschen Ländern im Rahmen des Reiches. Beide nationalen Geschichtsschreibungen würdigen ihn bis heute – in Tschechien ist er als "Otec vlasti" ("Vater des Vaterlandes") bekannt, während er im deutschen Raum als starker Kaiser geschätzt wird (auch wenn man ihm z.B. seine harte Haltung gegenüber den Juden kritisch anlastet). Karl IV. verkörpert eine Epoche, in der die tschechisch-deutschen Beziehungen überwiegend freundlich waren und die Länder der Böhmischen Krone vollwertiger Teil des Reiches waren. Die Sudetendeutsche Landsmannschaft verleiht den Karl-IV.-Preis für Verständigung und Zusammenarbeit zwischen den Völkern und Ländern Mitteleuropas.

Jan Hus (um 1370–1415) – tschechischer Prediger und Reformator

Nationalität: Tscheche. Hauptwirken: Priester, Universitätsgelehrter und Prediger, der eine Reform der Kirche forderte. Seine Lehre stellte die mittelalterliche katholische Ordnung in Frage und fand massenhaften Zuspruch in den böhmischen Ländern. Im Jahr 1415 wurde Hus auf dem Konzil in Konstanz (im heutigen Deutschland) als Ketzer verurteilt und verbrannt.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Hus' Märtyrertod wurde zum Zündfunken des tschechisch-deutschen Konflikts in Form der Hussitenkriege. Für einen großen Teil der tschechischen Nation wurde Hus zum Symbol des Kampfes für Wahrheit und nationale Eigenständigkeit, während er in deutschen und katholischen Kreisen lange als Ketzer angesehen wurde, der die Einheit des Glaubens bedrohte. Die Hussitenkriege (1419–1436) hatten auch eine nationale Dimension – die Hussiten standen nicht nur der Kirche gegenüber, sondern auch den Kreuzzugsheeren, die von deutschen Herrschern und Rittern unterstützt wurden.

Die tschechische Bevölkerung interpretierte Hus später als den ersten großen Gegner der "deutschen Willkür": So wurde Jan Hus etwa während der NS-Besatzung 1939–45 als Symbol des tschechischen Widerstands gegen fremde Unterdrückung beschworen. Diese ideologische Deutung verzerrt zwar die mittelalterlichen Gegebenheiten, doch zeigt sie, wie stark Hus das Bild der tschechisch-deutschen Beziehungen beeinflusst hat – für die Tschechen ein Held und Märtyrer, für das katholische Europa des Mittelalters ein Ketzer.

Sigismund von Luxemburg (1368–1437) – römischer Kaiser und böhmischer König

Nationalität: Luxemburger (deutsch-böhmischer Herkunft). Hauptwirken: Sohn Karls IV., römischer und ungarischer König, nach seinem Bruder Wenzel IV. auch (kurzzeitig) König von Böhmen. Er war ein bedeutender europäischer Herrscher – ein erfahrener Diplomat und Initiator des Konstanzer Konzils (1414–1418). In Böhmen jedoch erlangte er keinen Respekt: Nach der Verbrennung Hus' und dem Ausbruch der Hussitenrevolution verweigerte die Mehrheit der tschechischen Gesellschaft ihm die Anerkennung als König.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Sigismund ist ein Paradebeispiel dafür, wie unterschiedlich eine Person von zwei Völkern wahrgenommen werden kann. In der deutschen und ungarischen Geschichte wird er als fähiger Herrscher und Held bewertet – in Ungarn führte er beispielsweise die Verteidigung gegen die Türken, und im Reich schrieb man ihm das Verdienst zu, das Papstschisma beendet zu haben. Für die Tschechen blieb er hingegen die "liška ryšavá" ("Rotfuchs"), ein treubrüchiger Herrscher, der Hus' Vertrauen verriet und anschließend Kreuzzüge gegen die Hussiten führte.

Unter seiner Herrschaft kam es zu einer drastischen Verschlechterung der Beziehungen: Die Hussiten kämpften in religiöser wie nationaler Begeisterung gegen Sigismunds Kreuzritter, deren Kern aus Ritterheeren aus den deutschen Landen bestand. Sigismunds kompromissloses Bestreben, die hussitischen "Ketzer" niederzuschlagen, festigte im tschechischen Bewusstsein das Bild der Deutschen als Feinde. Umgekehrt war Sigismund für die Deutschen der letzte Luxemburger, der versuchte, die Stabilität des Reiches wiederherzustellen – sein Scheitern in Böhmen trug dazu bei, dass die Hussitenkriege das Königreich Böhmen von der europäischen Entwicklung abbrachten und ihm Isolation brachten. Sigismund symbolisiert somit den Konflikt: ein anerkannter deutscher Kaiser, aber ein von den Tschechen abgelehnter König.

Georg von Podiebrad (1420–1471) – "Hussitenkönig" von Böhmen

Nationalität: Tscheche. Hauptwirken: Böhmischer Adeliger, Führer der gemäßigten Hussiten (Utraquisten) und ab 1458 gewählter König von Böhmen. Er war der erste und einzige einheimische Herrscher nichtkatholischen Glaubens an der Spitze der Länder der böhmischen Krone. Berühmt wurde er durch sein Bemühen um friedliches Zusammenleben – im Jahr 1462 sandte er Gesandte durch Europa mit einem Projekt für eine internationale Friedensorganisation christlicher Staaten, eine Art Vorahnung der heutigen Europäischen Union.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Georg von Podiebrad bemühte sich um die Versöhnung des gespaltenen Europa und darum, die Kluft zwischen den Tschechen und den übrigen (überwiegend katholischen) Nationen zu überbrücken. Sein Friedensprojekt rechnete mit der Einbindung der Länder "Germanias" neben Frankreich, Italien und anderen – die deutschen Fürsten reagierten positiv auf den Plan. Im eigenen Land gelang es Georg, die tschechisch-deutschen Spannungen zeitweise zu beruhigen: Er respektierte den religiösen Kompromiss (die Basler Kompaktaten) und schützte auch Katholiken und deutsche Bürger.

Außenpolitisch stieß er jedoch an Grenzen – der römische Papst brandmarkte ihn als Ketzer, und ein Kreuzzug unter dem ungarischen König Matthias Corvinus (unterstützt auch von einigen deutschen Herrschern) führte Krieg gegen ihn. Georg von Podiebrad wird bis heute als Visionär einer friedlichen Zusammenarbeit der Völker gewürdigt. Im tschechisch-deutschen Kontext stellt er einen Herrscher dar, der auch in der aufgeheizten Nachkriegszeit der Hussitenkriege den Weg des Dialogs wählte – die Tschechen sehen in ihm den "König zweier Völker", der Toleranz verkörpert, während ihn ein Teil der europäischen Nachbarn seinerzeit aufgrund seines utraquistischen (halb-hussitischen) Glaubens mit Misstrauen betrachtete.

Rudolf II. (1552–1612) – der Kaiser, der Prag liebte

Dynastie: Habsburger (deutschsprachig). Hauptwirken: Kaiser des Heiligen Römischen Reiches, König von Böhmen und Ungarn. Im Jahr 1583 verlegte er seinen Kaiserhof von Wien nach Prag, das dadurch zu einem Zentrum der Kultur, Wissenschaft und Kunst europäischen Formats wurde. Rudolf II. war bekannt als Mäzen – an seinem Hof wirkten u.a. die Astronomen Tycho Brahe und Johannes Kepler sowie die Maler Giuseppe Arcimboldo und Hans von Aachen. Im Jahr 1609 erließ er den sogenannten Majestätsbrief Rudolfs II., mit dem er im Königreich Böhmen den Nichtkatholiken Religionsfreiheit gewährte.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Rudolfs Umzug nach Prag symbolisierte das "Zusammenwachsen dessen, was zusammengehört" – die böhmischen Länder und das Reich waren damals personell und kulturell eng verknüpft. Der Kaiser schuf in Prag ein kosmopolitisches Milieu, in dem der böhmische Adel selbstverständlich mit deutschen und italienischen Gelehrten, Künstlern und Beamten zusammentraf. Diese "Goldene Ära des rudolfinischen Prag" festigte das gemeinsame Erbe: Prag wurde auch in den Augen der Deutschen zu einer geschätzten Metropole (Rudolf II. war z.B. auch ein großer Förderer deutscher protestantischer Wissenschaftler, obwohl er selbst Katholik war). Sein Majestätsbrief von 1609 sicherte für einige Zeit den religiösen Frieden – die böhmischen Stände wie auch die deutsche Minderheit im Königreich genossen dank ihm eine beispiellose Toleranz. Rudolfs Vermächtnis wird in den tschechisch-deutschen Beziehungen daher positiv gesehen: Die Tschechen schätzen ihn für seinen Beitrag zur tschechischen Kultur und die Deutschen dafür, dass Prag in seiner Zeit zu den führenden Zentren des gesamten Deutschen Reiches gehörte.

Ferdinand II. (1578–1637) – Sieger der Schlacht am Weißen Berg

Nationalität: Habsburger (österreichischer Deutscher). Hauptwirken: Römischer Kaiser und ab 1617 König von Böhmen. Ein eifriger Katholik, der den Ständeaufstand der böhmischen Protestanten mit harter Hand niederschlug. Seine Truppen besiegten 1620 die böhmischen Stände in der Schlacht am Weißen Berg, was eine entscheidende Wende im Kräfteverhältnis bedeutete. Nach dem Sieg hob er die im Rudolf'schen Majestätsbrief gewährten Religionsfreiheiten auf und leitete die Rekatholisierung und Germanisierung der böhmischen Länder ein.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Ferdinand II. prägte mit seiner Politik das Zusammenleben von Tschechen und Deutschen über Jahrhunderte. Nach dem Weißen Berg begann eine Epoche, in der die besiegten böhmischen Eliten zum großen Teil vertrieben oder hingerichtet wurden und ihre Plätze überwiegend deutscher Adel und Beamtentum einnahm. Das Königreich Böhmen wurde dauerhaft an die habsburgischen Erblande angeschlossen, und Deutsch wurde neben Tschechisch zur Amtssprache. Diese Entwicklung hinterließ im tschechischen historischen Bewusstsein eine bittere Erinnerung – der Weiße Berg symbolisiert die "Knechtschaft unter den Habsburgern", als ein Deutscher (der österreichische Kaiser) über die gedemütigten Tschechen herrschte.

Andererseits wurde Ferdinands Eingreifen aus Sicht der habsburgischen Monarchie und katholischer Kreise im Reich als Wiederherstellung der Ordnung wahrgenommen: Die deutsche (österreichische) Seite sieht in ihm einen Herrscher, der das Reich und den katholischen Glauben festigte – wenn auch um den Preis harter Maßnahmen. Unter ihm spitzten sich die tschechisch-deutschen Beziehungen zu – eine lange Phase der Germanisierung begann (z.B. der allmähliche Übergang des Adels und der Städte zur deutschen Sprache) und das Tschechische überlebte vor allem in der einfachen Bevölkerung. Ferdinand II. steht somit für ein düsteres Kapitel: für das tschechische Volk ein Trauma des Freiheitsverlusts, für die habsburgischen (deutschen) Machttradition ein Sieger über eine Rebellion und Garant der Einheit des Reiches.

Johann Amos Comenius (1592–1670) – Exulant zwischen Tschechen und Deutschen

Nationalität: Tscheche (Mährer). Hauptwirken: Lehrer, Theologe und Schriftsteller, letzter Bischof der Unität der Böhmischen Brüder. Nach der Niederlage des Ständeaufstands 1620 musste er als Protestant seine Heimat verlassen – er wurde zur führenden Persönlichkeit der Exulanten. Anschließend wirkte er in Polen, Siebenbürgen, den Niederlanden und auf Einladung auch in einigen deutschen Fürstentümern (z.B. in Sachsen). Berühmt wurde er vor allem als Reformator des Bildungswesens – er wird "Lehrer der Völker" genannt.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Comenius verkörpert die Tragödie der Zeit nach dem Weißen Berg, aber auch eine kulturelle Brücke zwischen den Tschechen und dem Rest Europas. Sein Leben zeigt, wie eng tschechische und deutsche Geschichte verflochten waren: Exulanten aus den böhmischen Ländern fanden Zuflucht in protestantischen Teilen Deutschlands, und umgekehrt strömten in die verlassenen böhmischen Städte neue deutsche Siedler. Comenius stellte in seinen Werken (viele schrieb er auf Latein oder Deutsch) dem europäischen Publikum das Bild der Tschechen als einer gebildeten Nation mit eigener Tradition vor. Deutsche Gelehrte schätzten seine pädagogischen Schriften und halfen bei deren Verbreitung.

Für die Tschechen wurde Comenius zum Symbol für die Bewahrung der nationalen Identität im Exil, während er im deutschen Umfeld als außergewöhnlicher Denker des aufgeklärten Zeitalters bewundert wurde. Sein Streben nach einer "allgemeinen Verbesserung der menschlichen Angelegenheiten" und der Pansophie fand auch bei Gelehrten in den deutschen Landen Widerhall. Comenius wirkte somit versöhnlich: Obwohl durch die harte Rekatholisierung (gleichgesetzt mit der Herrschaft der deutschen Habsburger) vertrieben, verband er mit seinen Gedanken verschiedene Völker. In der dunklen Zeit nach dem Weißen Berg blieb er gewissermaßen eine Verbindung – die Tschechen sahen in ihm die Hoffnung auf Rückkehr, die Deutschen schätzten seinen gelehrten Ruf. Bis heute gilt er als einer der tschechischen Größen von gesamteuropäischer, auch deutscher Bedeutung, der zur kulturellen Bereicherung beider Seiten beitrug.

Joseph II. (1741–1790) – aufgeklärter Kaiser und ungeliebter "Germanisierer"

Nationalität: Habsburger (österreichischer Deutscher). Hauptwirken: Sohn Maria Theresias, römischer Kaiser und Mitregent (ab 1780 allein regierender) Herrscher der habsburgischen Monarchie. Er führte umfangreiche aufklärerische Reformen ein: Er schaffte die Leibeigenschaft ab (1781), erließ das Toleranzpatent, das Protestanten und Juden die freie Ausübung ihrer Religion ermöglichte (1781), begrenzte die Macht der Kirche und modernisierte die Staatsverwaltung. Er strebte auch nach Zentralisierung – führte Deutsch als einzige Amtssprache der Monarchie ein und schaffte traditionelle Landesinstitutionen ab.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Die Reformen Josephs II. hatten eine doppelte Wirkung. Positiv trugen sie zur Modernisierung und zum sozialen Zusammenrücken von Tschechen und Deutschen bei – sowohl der tschechische als auch der deutsche Untertan spürte Erleichterung und neue Möglichkeiten, und die religiöse Toleranz verringerte frühere Zwistigkeiten.

Zugleich riefen sie jedoch Widerstand aufgrund ihres "deutschen" Charakters hervor. Josephs Betonung der deutschen Sprache und einer einheitlichen Verwaltung stieß in Böhmen und Ungarn auf Unmut: Viele empfanden dies als Bedrohung für die tschechische Sprache und Identität. "Vor allem das Bestreben zur Germanisierung erweckte feindliche Haltungen gegenüber Joseph II. in den böhmischen Ländern und Ungarn", konstatiert die moderne Geschichtsschreibung. Die tschechischen patriotischen Kreise des 19. Jahrhunderts bewerteten den Kaiser daher zwiespältig – sie schätzten ihn für die Aufhebung der Leibeigenschaft (eine Volkslegende stilisierte ihn zum gütigen "Bauernkaiser" – der Name Josef gehörte zu den häufigsten Vornamen), verdammten jedoch seine sprachlichen Verordnungen. Für die deutschsprachigen Bewohner hingegen wurde Joseph II. zumeist als fortschrittlicher Herrscher gefeiert, der das Reich voranbrachte und die deutsche Kultur verbreitete. Insgesamt vertiefte seine Herrschaft somit den Prozess, in dem tschechische Wiedererwecker begannen, die deutsche Sprache als Bedrohung wahrzunehmen – zugleich legte sie aber den Grundstein für eine moderne bürgerliche Gesellschaft, in der Tschechen und Deutsche unter den gleichen Gesetzen lebten. Joseph II. hat die tschechisch-deutschen Beziehungen also teilweise verschlechtert (durch den Sprachdruck), aber mit seiner Vision aufklärerischer Einheit auch in Richtung Gleichberechtigung vorangebracht.

František Palacký (1798–1876) – "Vater der Nation" und Verfechter des österreichischen Zusammenlebens

Nationalität: Tscheche. Hauptwirken: Historiker und Politiker, Hauptfigur der tschechischen Nationalerneuerung im 19. Jahrhundert. Durch sein monumentales Werk Dějiny národa českého (Geschichte des tschechischen Volkes) prägte er das moderne tschechische Nationalbewusstsein. Im Revolutionsjahr 1848 lehnte er als tschechischer Delegierter die Teilnahme an der gesamtdeutschen Frankfurter Nationalversammlung ab – in einem berühmten Schreiben erklärte er, dass die Tschechen keine Deutschen seien und lieber im vielvölkerigen österreichischen Kaiserreich verbleiben wollten, als im großdeutschen Volk aufzugehen.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Palacký war eine Schlüsselfigur bei der Formulierung des tschechischen Verhältnisses zum deutschen Element. Einerseits hob er die Eigenständigkeit der tschechischen Nation hervor und lehnte die deutsche Einigung ab ("Ich bin kein Deutscher, wenigstens fühle ich mich nicht als solcher", schrieb er 1848). Damit verärgerte er die deutschen Liberalen – unter den sogenannten österreichischen Deutschen löste seine Haltung einen "Sturm der Empörung" aus, da die Tschechen ihrer Ansicht nach die Bemühungen um die Einigung der Deutschen torpedierten. Andererseits vertrat Palacký den Gedanken eines gleichberechtigten Zusammenlebens von Tschechen, Deutschen und weiteren Völkern im Rahmen des habsburgischen Reiches. Er erklärte, dass "wenn es Österreich schon längst nicht mehr gäbe, wir im Interesse Europas und der Humanität baldmöglichst alles tun müssten, um es zu schaffen". Damit brachte er zum Ausdruck, dass Österreich ein Bollwerk gegen die Ausdehnung der großen Nationen (der deutschen wie der russischen) und ein Beschützer der kleineren Nationen Mitteleuropas sein solle.

Palacký wurde so zum Symbol eines gemäßigten tschechisch-deutschen Kompromisses: Er lehnte die Germanisierung ab, aber ebenso die Feindschaft – er wollte ein Zusammenleben in einem Bund von Gleichen. In den Augen der Deutschen war sein Föderalismus jedoch weniger verständlich und stieß nach und nach auf den wachsenden deutschen Nationalismus. Dennoch führte Palackýs Vermächtnis zum ersten tschechisch-deutschen politischen Ausgleich (die sogenannten Punkta von 1890 beruhten auf seinen Ideen). Für die Tschechen bleibt er der "Vater der Nation", für die Deutschen jener Zeit war er eher ein politischer Gegner, der anstelle der deutschen Einheit den multinationellen Status quo Österreichs verteidigte.

Karel Havlíček Borovský (1821–1856) – Journalist gegen den Absolutismus

Nationalität: Tscheche. Hauptwirken: Wegbereiter des tschechischen Journalismus, Satiriker und Politiker. In den Revolutionsjahren 1848–1849 gab er die Národní noviny ("Volkszeitung") und später die Zeitschrift Slovan ("Der Slawe") heraus, in denen er unbarmherzig die neoabsolutistische Wiener Regierung und jegliche Unterdrückung der tschechischen Nation kritisierte. Seine beißenden Epigramme und Artikel nahmen insbesondere die "deutsche" österreichische Bürokratie und reaktionäre Geistliche ins Visier. Wegen seiner unbeugsamen Haltung wurde er 1851 verhaftet und ohne Gerichtsverfahren in die Verbannung nach Brixen in Tirol deportiert.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Havlíček wurde zu einer zutiefst symbolischen Figur des tschechischen Widerstands gegen die nationale und politische Vorherrschaft Wiens. Er trat öffentlich "sehr scharf gegen die Regierung" des absolutistischen Österreich auf, die die Tschechen als fremde (deutsche) Macht empfanden. Er lehnte den Gedanken ab, dass die tschechische Nation in dem deutschen Meer untergehen sollte – in seinen Texten ironisierte er die Servilität jener Tschechen, die sich "vor den Deutschen verbeugten", sowie die Unfähigkeit der habsburgischen Behörden, die tschechischen Forderungen zu verstehen. Sein Werk trug zur Erweckung des tschechischen Selbstbewusstseins gegenüber der deutschen Übermacht bei: Er erklärte zum Beispiel, dass ein Volk, das sich nicht erhalten wolle, sich selbst dem Untergang weihe (womit er die Tschechen gegen die bequeme Germanisierung aufrüttelte).

Havlíčeks erzwungene Internierung in Brixen verstärkte nur sein Martyrium: In den Augen der tschechischen Öffentlichkeit wurde er zum Opfer der "deutschen" Unterdrückung, was die antideutschen Stimmungen in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts weiter anfachte. Gleichzeitig erwarb er sich durch seinen meisterhaften Einsatz von Satire und Logik auch den Respekt gebildeter Deutscher – einige liberal gesinnte Deutsche im Reich erkannten die Berechtigung seiner Kritik am Absolutismus an. Havlíček verkörperte somit den Konflikt zwischen tschechischer Freiheit und deutscher Macht: für die Tschechen ein Held des nationalen Journalismus und des Widerstands, für das konservative Österreich ein gefährlicher Aufrührer. Seine Heimatstadt Německý Brod wurde nach ihm in Havlíčkův Brod umbenannt, was symbolisch den Sieg des tschechischen Elements über das deutsche in dieser Region zeigt.

Franz Kafka (1883–1924) – Prager deutschsprachiger Schriftsteller

Nationalität: Österreichisch-ungarischer Deutscher (jüdischer Herkunft aus Prag). Hauptwirken: Schriftsteller von Weltrang. Er schrieb auf Deutsch und verortete sein Werk in seiner Heimatstadt Prag. Zu Lebzeiten war er nur einem kleinen Kreis bekannt, berühmt wurde er erst posthum in der Mitte des 20. Jahrhunderts. Kafka und andere Autoren der sogenannten Prager deutschen Literatur (Max Brod, Franz Werfel u.a.) bildeten einen eigenwilligen kulturellen Kreis deutschsprachiger Intellektueller in einer überwiegend tschechischen Stadt.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Kafka repräsentiert die Verbindung der tschechischen und deutschen Kultur auf höchstem Niveau. Er gehörte zu einer Generation, die um eine "kulturelle Vermittlung zwischen der deutschen und der tschechischen Kultur" bemüht war. Obwohl er selbst nur sehr wenig auf Tschechisch publizierte, wuchs er zweisprachig auf, und in seinen Werken (z.B. Die Verwandlung, Der Prozess) spiegelt sich auch die bedrückende Atmosphäre des multinationalen Prags wider.

Lange Zeit wurde er in der Tschechoslowakei übergangen (insbesondere das kommunistische Regime nahm ihn wegen seiner Sprache und seines Judentums nicht in den tschechischen Kanon auf). Heute gilt Kafka jedoch als gemeinsames Erbe der Tschechen und Deutschen. Prag schmückt sich mit einem Kafka-Museum und Statuen, die deutsche Literatur zählt ihn zu ihren Klassikern. Sein Leben und Schaffen zeigen ein fruchtbares Zusammenleben der Kulturen: Im Café Arco und anderen Prager Literatursalons trafen sich tschechische und deutsche Autoren und beeinflussten sich gegenseitig. Dank Kafka gelangte Prag zudem in die Weltliteratur der deutschen Sprache – die Deutschen nehmen Prag somit auch als "Kafkas Stadt" wahr.

Kafka symbolisiert damit einen gemeinsamen Kulturraum: Er überbrückte die Kluft zwischen den beiden Sprachen, indem er in deutsche Texte mitteleuropäische Erfahrungen einfließen ließ, die die Tschechen gut verstehen. Heute wird er von beiden Seiten als einer der größten Schriftsteller des 20. Jahrhunderts anerkannt, was zeigt, dass die tschechisch-deutschen Beziehungen nicht nur Konfrontation, sondern auch tiefe gegenseitige Bereicherung bedeuten.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) – Präsident und Befreier

Nationalität: Tscheche (Tschechoslowakei). Hauptwirken: Professor, Politiker und Führer des ausländischen Widerstands im Ersten Weltkrieg. 1918 wurde er Mitbegründer und erster Präsident der Tschechoslowakischen Republik. Er bekannte sich zu den Idealen der Demokratie, des Humanismus und der Gleichheit der Nationen. Als Präsident (1918–1935) bemühte er sich, einen Staat aufzubauen, in dem Tschechen, Slowaken und auch die zahlreiche deutsche Minderheit in demokratischer Gemeinschaft leben würden.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Masaryks grundsätzliche Entscheidung – 1918 einen eigenständigen tschechoslowakischen Staat zu schaffen – bestimmte die tschechisch-deutschen Beziehungen in der gesamten Zwischenkriegszeit. Für die tschechische Nation bedeutete dies die Befreiung von der deutsch regierten Monarchie (300 Jahre nach dem Weißen Berg), doch der neue Staat umfasste rund 3 Millionen sogenannte Sudetendeutsche, die schlagartig ihre privilegierte Stellung verloren und zur Minderheit wurden. Masaryk und sein Mitstreiter Edvard Beneš setzten zwar eine Verfassung durch, die den Minderheiten relativ breite Rechte garantierte, dennoch waren viele Deutsche mit dem Verbleib in der Republik nicht versöhnt. Bereits 1918 versuchten die deutschsprachigen Grenzregionen, sich abzuspalten und dem neu entstandenen Österreich anzuschließen (sogenannte Provinz Deutschböhmen und weitere), was die tschechoslowakische Regierung jedoch nicht zuließ und die Gebiete besetzte. Masaryk bestand auf dem Grundsatz der territorialen Integrität der historischen böhmischen Länder und lehnte die Selbstbestimmungsansprüche der Sudetendeutschen ab. Dies führte leider bei einem Teil der deutschen Bevölkerung zu einem Gefühl des Unrechts: Die Deutschen in der Tschechoslowakei empfanden Masaryks Regime mancherorts als "Diktat der Mehrheit".

Masaryk persönlich bemühte sich jedoch um eine inklusive Gesellschaft – er lernte sogar die deutsche Sprache, berief deutsche Minister in die Regierung und setzte 1926 die Beteiligung deutscher politischer Parteien an der Regierung durch (sogenannte aktivistische Parteien traten der Koalition bei). Die deutsche Minderheit genoss in der Ersten Republik kulturelle Autonomie (das deutsche Schulwesen, Vereine, Theater usw. blühten). Masaryk repräsentiert also ein ambivalentes Kapitel: Für die Tschechen ein Nationalheld und Symbol der Demokratie, für die Sudetendeutschen anfangs ein nicht akzeptabler Präsident eines fremden Staates, der sie von Österreich "abgetrennt" hat. Dennoch respektierten viele weitsichtige deutsche Bürger der Republik (z.B. sozialdemokratische Führer wie Ludwig Czech oder Wenzel Jaksch) Masaryk und teilten seine Werte. Insgesamt legte Masaryk die Grundlagen des Zusammenlebens, konnte aber das wachsende Spannungsfeld nicht völlig beseitigen – dieses überschritt seine Ära und gipfelte erst Ende der 1930er Jahre.

Konrad Henlein (1898–1945) – Anführer der Sudetendeutschen

Nationalität: Sudetendeutscher (tschechoslowakischer Bürger, später Reichsdeutscher). Hauptwirken: Politischer Führer der Deutschen im tschechoslowakischen Vorkriegsstaat. Er gründete und leitete die Sudetendeutsche Partei (SdP), die die Massenunterstützung der Mehrheit der dortigen Deutschen gewann. Anfänglich trat er mit Autonomieforderungen auf, wechselte aber nach und nach unter den direkten Einfluss von Hitlers Nationalsozialisten. Nach dem Münchner Abkommen (1938) wurde Henlein zum Reichskommissar (später Gauleiter) für das Sudetenland ernannt und beging nach dem Krieg im alliierten Gewahrsam Selbstmord.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Henlein spielte eine tragisch spaltende Rolle – er wurde zum Sinnbild der Zerstörung des tschechisch-deutschen Zusammenlebens in der Zwischenkriegs-Tschechoslowakei. Anfangs schöpfte er aus tatsächlichen Ungerechtigkeiten und dem Gefühl der Sudetendeutschen, in der Tschechoslowakei übergangen zu werden. Doch seine Bewegung erhielt bald Weisungen aus Berlin. "Henlein unterwarf sich den Plänen Adolf Hitlers zur schrittweisen Zerstörung der Tschechoslowakei", schreibt der Historiker M. Stehlík.

Im Jahr 1938 verschärfte Henlein die unannehmbaren Forderungen an die Prager Regierung – die Taktik, "immer mehr zu fordern, als erfüllt werden kann", zielte darauf ab, eine Krise herbeizuführen. Als die westlichen Mächte im September 1938 das Münchner Abkommen unterzeichneten und die ČSR das Grenzland abtreten musste, triumphierte er: Der Großteil der sudetendeutschen Gebiete wurde dem Dritten Reich angeschlossen, und Henlein verrichtete die "Drecksarbeit" bei der Zerstörung der Tschechoslowakei.

Das tschechische Volk sieht in ihm einen Verräter – einen Mann, der nationalistischen Hass schürte, bewaffnete Ordnertruppen zu Übergriffen auf die tschechische Bevölkerung anführte und schließlich Hitlers Truppen willkommen hieß. Die deutsche Geschichtsschreibung ordnet ihn als NS-Größe unteren Ranges ein; in der sudetendeutschen Gemeinschaft selbst war sein Erbe nach dem Krieg umstritten (einige Sudetendeutsche versuchten, die Schuld allein auf die Reichs-Nazis abzuwälzen und stellten Henlein als anfangs gemäßigt dar). Fakt bleibt, dass Henlein die Erste Republik verriet und so zur zentralen negativen Figur des tschechisch-deutschen Dramas der 1930er Jahre wurde. Sein Name ist für die Tschechen bis heute ein Synonym für eine zersetzende "fünfte Kolonne".

Adolf Hitler (1889–1945) – Diktator und Feind des tschechischen Staates

Nationalität: Österreichische (nationalsozialistisches Deutschland). Hauptwirken: Führer des Deutschen Reiches in den Jahren 1933–1945. Architekt der expansiven und rassistischen NS-Politik, die zum Zweiten Weltkrieg und zu Massenverbrechen führte. Er entschied persönlich über die Annexion Österreichs und des tschechoslowakischen Grenzgebiets (1938), richtete anschließend das Protektorat Böhmen und Mähren ein (1939) und entfesselte den Krieg.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Hitler bedeutete die völlige Zerrüttung der traditionellen Beziehungen. Von deutscher Seite brachte er extremen Chauvinismus – er propagierte die These von Böhmen als "Lebensraum" für die Deutschen und wollte das tschechische Volk entweder germanisieren oder vernichten. Aus tschechischer Sicht wurde er zum Erzfeind: Er zerstörte ihren Staat und stürzte das Land in Terror. Unter Hitlers Druck wurde im September 1938 das Münchner Abkommen ausgehandelt, mit dem "Franzosen und Briten der Abtretung der Grenzgebiete […] an Deutschland zustimmten", ohne dass Prag sich wehren konnte. Kurz darauf zwang er Präsident Hácha, den Rest des Gebiets preiszugeben – am 15. März 1939 besetzte die deutsche Armee Prag und das Protektorat entstand. Es folgten Jahre der Besatzung, in denen die tschechische Kultur und Intelligenz brutal unterdrückt wurden. Während der NS-Herrschaft kamen viele tschechische Einwohner sowie tschechische und deutsche Juden ums Leben (Heydrichs Repressionen, die Zerstörung von Lidice und Ležáky, Deportationen in Konzentrationslager). Das tschechisch-deutsche Zusammenleben erlitt einen tödlichen Schlag: Die Tschechen begannen, die Deutschen kollektiv als Aggressoren zu betrachten, und nach dem Krieg musste die überwältigende Mehrheit der böhmischen Deutschen zwangsweise ausreisen. Hitler stellt somit einen Extremfall dar: Er zerstörte jahrhundertealte Bindungen und verwandelte das Verhältnis der Tschechen und Deutschen in einen Kriegszustand. Paradoxerweise knüpfte er, selbst gebürtiger Österreicher, 1938 an die lange Tradition pangermanischer Bestrebungen zur Beherrschung der böhmischen Länder an. Seine Niederlage 1945 war die Voraussetzung für die Wiederherstellung der tschechischen Staatlichkeit – seither ist Adolf Hitler im tschechischen Geschichtsgedächtnis eindeutig die Personifizierung des Bösen.

Edvard Beneš (1884–1948) – Präsident des Exils und der Nachkriegsvertreibung

Nationalität: Tscheche (Tschechoslowakei). Hauptwirken: Diplomat, langjähriger Außenminister und zweiter Präsident der Tschechoslowakischen Republik (ČSR) (1935–1938 und 1945–1948). Nach München 1938 ging er ins Exil und führte im Krieg die tschechoslowakische Londoner Exilregierung. 1945 kehrte er ins befreite Heimatland zurück und übernahm erneut das Präsidentenamt. Er erließ die sogenannten Beneš-Dekrete, auf deren Grundlage der Grundbesitz von Verrätern konfisziert und vor allem die Mehrheit der Sudetendeutschen aus der Tschechoslowakei nach dem Krieg ausgesiedelt wurde.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Beneš war die Schlüsselfigur bei der Lösung der sogenannten Sudetenfrage. Im Krieg gelangte er zu der Überzeugung, dass ein dauerhafter Frieden nur eintreten werde, wenn die deutsche Minderheit aus der Republik verschwinde. Schon im Exil handelte er mit den Alliierten die Zustimmung zur Überführung der Deutschen aus. Kurz nach der Befreiung 1945 erklärte er öffentlich: "Die deutsche Frage müssen wir in der Republik liquidieren." Diese Äußerungen deuteten die Massenvertreibung an: Etwa 2,5 Millionen Sudetendeutsche wurden in den Jahren 1945–46 aus dem Land vertrieben. Beneš betrieb diese Aktion als historische Gerechtigkeit – er argumentierte mit der kollektiven Schuld der Deutschen an der Zerschlagung der Republik und den NS-Verbrechen. Die Mehrheit der tschechischen Gesellschaft stimmte der Vertreibung damals zu (nach den Schrecken der Besatzung empfand man es als Genugtuung).

Aus heutiger Sicht ist Beneš' Vorgehen jedoch umstritten: Die Vertreibung war von Exzessen und Unrecht an Unschuldigen begleitet, die in der Atmosphäre der Nachkriegswut geschahen. Der Präsident selbst bedauerte später diese "Exzesse, die im Widerspruch zu elementaren humanitären Grundsätzen standen". Für die tschechisch-deutschen Beziehungen bedeuteten Beneš' Schritte einen tiefen Graben – die Vertreibung löste das ethnische Problem in der Tschechoslowakei, belastete aber das Verhältnis zu Deutschland mit einer schmerzhaften Erinnerung. Die Deutschen – insbesondere die Vertriebenen – sahen in Beneš den Hauptanstifter ihrer Tragödie und forderten noch jahrzehntelang Entschuldigung oder Entschädigung. In Deutschland wurde Beneš häufig als Kriegsverbrecher bezeichnet, während er in Tschechien bis heute für viele ein Held bleibt, der nach dem Münchner Verrat den Staat wiederherstellte und die "deutsche Bedrohung" resolut löste. Diese diametral entgegengesetzte Wahrnehmung erschwerte die Nachkriegsversöhnung. Erst in den 90er Jahren kam es zu einer beidseitigen Entspannung: Die deutsche Seite erkannte ihre Hauptschuld am Leid der Tschechen an (München, Besatzung) und die tschechische Seite drückte Bedauern über das beim Abschub begangene Unrecht aus. Beneš tritt in der tschechisch-deutschen Geschichte somit als Figur auf, die zwar das Land von den Deutschen befreite, aber um den Preis neuen Unrechts – dessen Überwindung erst den nachfolgenden Generationen gelang.

Willy Brandt alias Herbert Ernst Karl Frahm (1913–1992) – Kanzler der Versöhnung

Nationalität: Deutscher (BRD). Hauptwirken: Westdeutscher Politiker, Regierender Bürgermeister von West-Berlin und 1969–1974 Bundeskanzler. Er wurde berühmt durch seine "Ostpolitik" – eine Reihe diplomatischer Initiativen zur Regelung der Beziehungen mit den sozialistischen Ländern Europas. Seine Regierung erkannte die Nachkriegsgrenzen an (Vertrag mit Polen 1970, das berühmte Warschauer Kniefall-Geste vor dem Ghettodenkmal) und nahm auch den Dialog mit der Tschechoslowakei auf. Am 11. Dezember 1973 unterzeichneten Brandt und der tschechoslowakische Premier Lubomír Štrougal in Prag ein Dokument namens Prager Vertrag. Den Namen "Willy Brandt" nahm er erst 1933 an, als er ins norwegische Exil ging; ursprünglich als Decknamen, um sich vor Verfolgung zu schützen.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Willy Brandt überbrückte als erster führender Nachkriegspolitiker die Kluft zwischen Deutschland und seinen östlichen Nachbarn, einschließlich der Tschechen. Der Prager Vertrag von 1973 war das Ergebnis seines Bemühens, "die deutsch-tschechischen Beziehungen im Geiste guter Nachbarschaft weiterzuentwickeln". Deutschland anerkannte darin (wenn auch in vorsichtiger Formulierung) die Nichtigkeit des Münchner Abkommens und die Unantastbarkeit der tschechoslowakischen Grenzen. Damit wurde das Kapitel territorialer Ansprüche geschlossen und nach 25 Jahren die diplomatischen Beziehungen zwischen Prag und Bonn wiederhergestellt.

Brandts Entgegenkommen – gekrönt durch seinen berühmten Kniefall in Warschau – fand in der ČSSR (der sozialistischen Tschechoslowakei) positiven Widerhall in dissidenten und reformorientierten Kreisen (z.B. Václav Havel erwähnte es später als Inspiration). Hingegen kritisierten konservative sudetendeutsche Organisationen in der BRD Brandt für "übertriebene Zugeständnisse". Dennoch setzte sich sein Vermächtnis in Deutschland durch: 1971 erhielt er den Friedensnobelpreis. Im tschechisch-deutschen Kontext öffnete Brandt die Tür zu gegenseitigem Respekt – er verlagerte die deutsche Politik vom Leugnen der Vergangenheit hin zur Übernahme von Verantwortung. Die Tschechoslowakei begrüßte dies vorsichtig; einer vollständigen Normalisierung der Beziehungen standen jedoch der Kalte Krieg und die Innenpolitik im Wege (der Prager Vertrag wurde in der ČSSR zwar unterzeichnet, aber eine öffentliche Debatte über die Geschichte blieb tabu). Brandt bewies jedenfalls, dass ein deutscher Staatsmann Demut zeigen und nach Aussöhnung streben kann – womit er maßgeblich zur Heilung historischer Wunden beitrug.

Václav Havel (1936–2011) – Stimme des Gewissens und neue Brücke zu den Deutschen

Nationalität: Tscheche. Hauptwirken: Dramatiker und Dissident, nach dem Fall des Kommunismus letzter tschechoslowakischer und erster tschechischer Präsident (1989–2003). Er setzte sich für die Werte des Humanismus und der Wahrheit in der Politik ein. In der Außenpolitik war er sehr aktiv – er bemühte sich, Tschechien im demokratischen Europa zu verankern und alte Konflikte zu heilen. Kurz nach seiner Wahl zum Präsidenten im Januar 1990 überraschte Havel bei einem Staatsbesuch in Deutschland mit einer mutigen Geste: In einem Gespräch mit Bundespräsident Richard von Weizsäcker wies er öffentlich das Prinzip der Kollektivschuld zurück und erklärte, dass die Vertreibung der Deutschen nach dem Krieg moralisch nicht zu rechtfertigen war. Im selben Jahr (1990) entschuldigte er sich auch direkt bei den Sudetendeutschen für das Unrecht der Vertreibung – ein Schritt, der in der damaligen ČSFR (Tschechischen und Slowakischen Föderativen Republik) höchst umstritten war.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Václav Havel tat für die Vermenschlichung der Beziehungen zu den Deutschen mehr als jeder andere tschechische Politiker der modernen Zeit. Seine Entschuldigung bei den Vertriebenen, obwohl im Inland unpopulär, beseitigte die letzte psychologische Barriere. Als erster tschechischer Repräsentant sagte er klar, dass das Prinzip der Kollektivschuld gegenüber den Deutschen falsch war. Damit leitete er den Versöhnungsprozess ein: Die westdeutsche Presse sprach damals von einer "bahnbrechenden humanitären Geste". Havel schätzte die Deutschen – er bezeichnete sie als unsere wichtigsten Nachbarn und knüpfte enge Freundschaften mit Führungspersönlichkeiten wie Helmut Kohl oder Richard von Weizsäcker. Unter seinem Patronat entstand der Deutsch-Tschechische Zukunftsfonds zur Förderung gemeinsamer Projekte. 1997 half Havel, die Deutsch-Tschechische Erklärung zu einem erfolgreichen Abschluss zu bringen, in der beide Seiten Bedauern über vergangenes Unrecht ausdrückten. Die deutsche Öffentlichkeit nahm Havel sehr positiv wahr – als Moralist, der den Mut hat, auch die Schuld der eigenen Seite zu benennen. Die Sudetendeutsche Landsmannschaft reagierte zwar zurückhaltend (Havels Entschuldigung überraschte sie, sie hatten eher einen stolzen Widerstand erwartet), doch setzte sich allmählich auch unter den Sudetendeutschen ein versöhnlicherer Ton und Dialogwille durch. Havels Präsidentschaft schloss so den Kreis der Feindschaft, der 1938 begonnen hatte: Ein Tscheche, der nationalsozialistische und kommunistische Unterdrückung erlebt hatte, reichte den Deutschen die Hand und rief zur Überwindung des Nationalismus auf. Für Tschechen wie Deutsche wurde er zu einer moralischen Autorität, die daran erinnerte, dass Vergebung die Grundlage eines neuen Europas ist. Dank Havel traten beide Nationen mit deutlich bereinigten Beziehungen ins 21. Jahrhundert ein.

Helmut Kohl (1930–2017) – Architekt der Partnerschaft in Europa

Nationalität: Deutscher. Hauptwirken: Langjähriger Bundeskanzler des wiedervereinigten Deutschlands (1982–1998). Während seiner Amtszeit kam es 1989 zum Fall des Eisernen Vorhangs und in der Folge zur Erweiterung der NATO und der EU um die Länder Mitteleuropas. Kohl war ein Befürworter der festen Verankerung Tschechiens in den euroatlantischen Strukturen. Gemeinsam mit tschechischen Vertretern trug er zur endgültigen Normalisierung der gegenseitigen Beziehungen bei: Am 21. Januar 1997 unterzeichnete er in Prag mit Premier Václav Klaus die Deutsch-Tschechische Erklärung über die gegenseitigen Beziehungen und deren künftige Entwicklung.

Einfluss auf die tschechisch-deutschen Beziehungen: Helmut Kohl verkörperte die Nachkriegsgeneration deutscher Staatsmänner, die versuchten, mit ehemaligen Feinden eine echte Freundschaft in die Praxis umzusetzen. Die von ihm zusammen mit der Regierung Klaus initiierte Erklärung von 1997 zielte darauf ab, "die Streitigkeiten über die jüngste Geschichte in der politischen Debatte abzuschwächen". Die deutsche Seite erkannte darin offen ihre Verantwortung für die Zerschlagung und Besetzung der Tschechoslowakei an und äußerte Bedauern über das Leid, das der Nationalsozialismus den Tschechen zugefügt hatte. Die tschechische Seite wiederum bedauerte das Leid unschuldiger Deutscher bei der Nachkriegsvertreibung. Beide Regierungen erklärten, dass sie ihre Beziehungen nicht mit der Vergangenheit belasten und sich auf die zukünftige Partnerschaft konzentrieren würden. Damit wurde ein historischer Kompromiss erreicht – ohne dass die Beneš-Dekrete aufgehoben oder Entschädigungen gezahlt wurden, gelang es, gegenseitige Vergebung und den Willen zum Weitergehen zu formulieren.

Kohls Deutschland unterstützte daraufhin maßgeblich den Beitritt der Tschechischen Republik zur NATO (1999) und EU (2004), womit sich die Vision erfüllte, von der die Erklärung gesprochen hatte: Tschechen und Deutsche verbindet nicht mehr Streit, sondern Partnerschaft in einem vereinten Europa. Helmut Kohl wird daher in Tschechien überwiegend positiv wahrgenommen – als Staatsmann, der es verstand, den tschechischen Sorgen mit Einfühlungsvermögen zuzuhören und zugleich Deutschland fest an der Seite Tschechiens in der neuen demokratischen Ordnung zu verankern. Die deutsche Geschichtsschreibung zählt ihn zu den großen Europäern, wobei er auch dafür Anerkennung erntet, wie er die heiklen Fragen mit den mitteleuropäischen Nachbarn meisterte. Die Deutsch-Tschechische Erklärung bleibt bis heute ein exemplarisches Dokument der Versöhnung, und Helmut Kohl kommt darin eine unverzichtbare Rolle zu – es war sein Wille, "der Öffentlichkeit dies- und jenseits der Grenze einen gemeinsamen Blick auf schmerzliche Ereignisse vorzulegen", wie die Presse damals formulierte. Damit wurde ein halbes Jahrhundert an Nachkriegsbemühungen um Versöhnung vollendet – die tschechisch-deutschen Beziehungen traten ins 21. Jahrhundert als die besten ihrer Geschichte ein, wozu Kohls staatsmännischer Beitrag wesentlich beitrug.