Historie česko-německých vztahů
Na obrázku je satirická politická karikatura "Novodobé turnaje v naší staré Praze" (časopis Šípy, 1894), která převádí tehdejší národnostní a jazykové spory do podoby rytířského turnaje. Vidíme dva jezdce v "souboji": vlevo postava hájící český název pražské ulice "Na Příkopě", vpravo protivník se štítem "Graben" (německý ekvivalent téhož názvu).
Karikatura naráží na situaci po rozhodnutí pražské městské rady z 11. listopadu 1891, kdy se v Praze prosazovalo odstranění německých firemních štítů a německých uličních názvů jako symbolické "počeštění" veřejného prostoru. Současně je kresba pojatá i antisemitsky – zastánce německých názvů je vykreslen stereotypně jako "židovská" figura (Davidova hvězda na výstroji), což mělo tehdy zesměšnit německo-židovské prostředí v Praze.
Es handelt sich um eine satirische politische Karikatur mit dem Titel "Novodobé turnaje v naší staré Praze" ("Neuzeitliche Turniere in unserem alten Prag") aus der Zeitschrift Šípy (1894), die die damaligen nationalen und sprachlichen Konflikte als mittelalterliches Ritterturnier darstellt. Zu sehen sind zwei Reiter im "Zweikampf": links eine Figur, die den tschechischen Straßennamen "Na Příkopě" verteidigt, rechts der Gegner mit dem Schild "Graben" (die deutsche Entsprechung desselben Namens).
Die Karikatur spielt auf die Auseinandersetzungen in Prag an, als ab den frühen 1890er Jahren die "Verčechisierung" des öffentlichen Raums vorangetrieben wurde – also das Zurückdrängen deutscher Firmenschilder und deutscher Straßenbezeichnungen zugunsten tschechischer Benennungen. Zugleich ist die Zeichnung deutlich antisemitisch codiert: Der Befürworter der deutschen Bezeichnungen wird in einem stereotypen "jüdischen" Bildtyp gezeichnet (Davidstern-Motiv auf der Ausrüstung), was die damalige Polemik gegen das deutsch-jüdische Milieu in Prag widerspiegeln sollte.
Česky
12.–13. století: Kolonizace a města
Ve vrcholném středověku docházelo k rozsáhlé vnitřní kolonizaci českých zemí. Přemyslovští panovníci zvali osadníky z přelidněných oblastí Německa, zejména horníky a zemědělce, aby osídlili pohraniční území a zakládali nová města. Kutná Hora se tak díky přílivu zkušených německých horníků stala ve 13. století druhým největším městem království a hlavním zdrojem stříbra pro královskou pokladnu. Nově zakládaná města získávala pokročilé německé městské právo, jež zaručovalo měšťanům samosprávu a cenná privilegia (například právo spravovat si vlastní soudnictví či obranu). Tato kolonizace a městská práva výrazně proměnily demografický a hospodářský obraz českých zemí a položily základy česko-německého soužití ve střední Evropě na další staletí.
1348: Založení pražské univerzity
Roku 1348 založil český král a římský císař Karel IV. v Praze první univerzitu ve střední Evropě – dnešní Univerzitu Karlovu. Praha se tím stala významným intelektuálním centrem regionu. Univerzita měla čtyři fakulty a již záhy po svém vzniku dosáhla mezinárodního věhlasu. Studovali a vyučovali na ní nejen domácí, ale i četní cizí mistři a žáci ze všech koutů tehdejší Svaté říše římské, takže v Praze docházelo k přirozenému setkávání českých i německých vlivů. Za vlády Karla IV., který učinil z Prahy hlavní město říše, se česká metropole stala kulturní a politickou metropolí Evropy – přitahovala vzdělance, obchodníky i umělce z mnoha zemí a rozdělení univerzity na tzv. národy (český, bavorský, saský a polský) odráželo její mnohonárodnostní charakter. Praha byla ve 14. století místem, kde společně působili Češi i Němci (ale i další národy), což pomohlo rozvoji vzdělanosti a položilo základy pozdějších diskusí o poměru obou etnik.
1409: Kutnohorský dekret
Dekret kutnohorský vydaný králem Václavem IV. v roce 1409 zásadně změnil poměry na pražské univerzitě. Do té doby měly čtyři univerzitní "národy" (český, bavorský, saský a polský) při rozhodování každý jeden hlas. Václav IV. však dekretem přiznal českým mistrům tři hlasy a ostatním kolektivně pouze jeden. Toto zvýhodnění českého živlu vedlo k odchodu asi dvou tisíc německých studentů a profesorů z Prahy – na protest opustili univerzitu a založili si nové učení v Lipsku. Dekret posílil vliv Čechů v univerzitní správě, zároveň však oslabil mezinárodní prestiž Karlovy univerzity, z níž se odchodem cizinců stala spíše lokální škola. Událost vyostřila dobové česko-německé napětí a bývá vnímána jako jeden z předznamenávajících momentů pozdějšího husitského konfliktu.
1419–1434: Husitské války
Husitská revoluce v letech 1419–1434 byla náboženským i národním konfliktem, který na dlouho poznamenal vztahy Čechů a Němců. Po upálení mistra Jana Husa (1415) povstali Češi-husité proti katolické vrchnosti podporované císařem Zikmundem. Proti nim stály křižácké výpravy z německých zemí, Uher a dalších částí říše – mezinárodní vojska vyslaná na potlačení kacířů. Husité však pět křížových výprav porazili a sami podnikali odvetné výpravy do okolních zemí, přičemž pronikali i na území dnešního Německa. Tyto válečné události zanechaly hlubokou stopu: pro středověkou Evropu se husité stali "postrachem" (jejich bojovnost a ničení budily hrůzu), zatímco v českém národním vědomí posílily pocit výjimečnosti a hrdosti. Vzájemná nevraživost mezi Čechy a katolickými Němci, živená vzpomínkou na válečné krutosti, přetrvala generace a komplikovala jejich soužití v následujících staletích.
1526: Nástup Habsburků na český trůn
Roku 1526 po vymření jagellonské dynastie usedl na český trůn Ferdinand I. Habsburský, čímž byly české země začleněny do habsburské monarchie. Tento krok znamenal spojení s mnohonárodnostním soustátím, v němž hrála významnou roli německy mluvící šlechta a úřednictvo. Habsburkové vládli Čechám až do roku 1918, tedy téměř čtyři století. Postupně prosazovali centralizaci moci a jejich vláda s sebou přinesla i snahy o upevnění katolického náboženství a postavení němčiny v rámci správy země. České království sice formálně zůstávalo samostatnou korunou, fakticky však bylo pevně integrováno do rámce habsburské říše, kterou Ferdinand a jeho nástupci budovali jako jednotný státní celek. Nástup Habsburků tedy představuje počátek dlouhého období, kdy české země sdílely státní útvar s rakouskými a německými oblastmi a česko-německé vztahy se odehrávaly v kontextu společné monarchie.
1618: Pražská defenestrace a třicetiletá válka
Dne 23. května 1618 vyvrcholilo napětí mezi českými protestantskými stavy a katolickými Habsburky incidentem známým jako pražská defenestrace. Vzbouření stavové vyhodili na Pražském hradě císařské místodržící z okna, což odstartovalo stavovské povstání v Českém království. Tento konflikt se však brzy rozrostl v celoevropskou třicetiletou válku (1618–1648) – pražská defenestrace je považována za jednu z klíčových událostí, jež válku rozpoutaly. České stavovské vojsko bylo zpočátku úspěšné, ale nakonec bylo roku 1620 poraženo na Bílé hoře (viz níže). Defenestrace a následná válka měly nedozírné důsledky: české země byly válečnými událostmi zpustošeny a ztratily politickou autonomii, zatímco v kolektivní paměti Evropy utkvívá obraz Čech jako ohniska vzpoury proti říšskému pořádku. Třicetiletá válka výrazně poznamenala vztahy mezi Čechy a jejich německými sousedy – konflikty náboženské i národní se prolnuly a prohloubily vzájemnou nedůvěru.
1620–1627: Bílá hora a Obnovené zřízení zemské
Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) znamenala drtivou porážku českých stavů Habsburky. Následovala tvrdá represe: poprava 27 českých pánů (1621), konfiskace majetku a emigrace protestantské šlechty. Zhruba pět šestin české šlechty muselo opustit zemi. Císař Ferdinand II. poté vydal roku 1627 pro Čechy (a 1628 pro Moravu) Obnovené zřízení zemské, které upevnilo absolutistickou moc Habsburků a trvale změnilo poměry v zemi. České království bylo prohlášeno za dědičné v habsburském rodě, čímž stavové ztratili právo volby panovníka. Katolictví bylo určeno jako jediné povolené náboženství a nastala intenzivní rekatolizace. V oblasti správy byla němčina postavena na roveň češtině jako jednací jazyk zemských úřadů. To fakticky znamenalo počátek pozvolné germanizace vyšších vrstev a úřadů – znalost němčiny se stala nezbytnou pro kariéru. Obnovené zřízení zemské tak na staletí upevnilo dominanci německého živlu v politickém a kulturním životě země a odsouvalo češtinu do pozadí (zejména v městských vrstvách), což později vyvolalo reakci v podobě národního obrození.
Konec 18. a 19. století: Národní obrození a moderní nacionalismus
Od závěru 18. století se v habsburské monarchii začíná formovat moderní český národ a rozvíjet se národní obrození – kulturní, jazykové a politické hnutí za emancipaci Čechů. Čeština, do té doby vytlačená z úřední sféry němčinou, prochází obrodou díky úsilí buditelů (jako byli Josef Dobrovský, Josef Jungmann a další). V průběhu 19. století dochází k zakládání českých škol, spolků, divadel a novin, čímž se český veřejný život postupně osamostatňuje od německého vlivu. Zároveň sílí nacionalismus na obou stranách – Češi i čeští Němci usilují o potvrzení svého postavení. Jazykové spory se stávají ústředním bojištěm: Češi požadují rovnoprávnost češtiny v úřadech a školách, což naráží na odpor německé menšiny, jež se obává o své postavení. Běžná je dvojjazyčnost ve městech (Praha, Brno a další měla početné německé komunity), přesto se veřejný život stále více národnostně polarizuje. Národní obrození tak vedlo jednak k obohacení české kultury a sebevědomí, jednak k prohloubení česko-německé rivality. Kulminací těchto tenzí byly události konce 19. století – například boj o dvojjazyčnost v Praze nebo o postavení češtiny na úřadech, kde se střetával dlouhodobý český požadavek po zrovnoprávnění s obavami Němců z ohrožení jejich dosavadních privilegií.
1882: Rozdělení pražské univerzity
V revolučním roce 1848 se Češi domohli zrovnoprávnění češtiny na pražské univerzitě, avšak skutečného naplnění jejich požadavky došly až o několik dekád později. Roku 1882 byla dosavadní Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze (do té doby převážně dvojjazyčná) rozdělena na dvě samostatné vysoké školy – českou a německou. Tento krok byl vyústěním sílícího nacionalismu a boje za rovnoprávnost: čeští studenti a profesoři získali plně vlastní univerzitu, zatímco německá komunita si udržela svou instituci. Rozdělení univerzity bylo symbolickým mezníkem – ukázalo, jak hluboký byl již tehdy národnostní předěl v rámci společného státu. Zároveň však obě univerzity nadále působily paralelně v témže městě a na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě vysoké školy vysoké akademické úrovně. Tento dualismus svědčil o tom, že Češi a Němci sice žili vedle sebe a každý ve svém jazyce, ale zároveň sdíleli tytéž prostory a někdy i spolupracovali (např. na poli vědy), byť v oddělených institucích.
1897: Badeniho jazyková nařízení
Koncem 19. století vyvrcholily česko-německé spory tzv. Badeniho krizí. V dubnu 1897 vydal předlitavský ministerský předseda Kazimír Badeni jazyková nařízení pro Čechy a Moravu, která zaváděla úřední dvojjazyčnost – úřady měly vyřizovat agendu v jazyce podání, tedy úředníci museli ovládat česky i německy. Pro Čechy to byl vítaný krok k faktické rovnosti jazyka, protože většina vzdělaných Čechů němčinu beztak ovládala. Němečtí obyvatelé však proti nařízením ostře protestovali – obávali se, že budou nuceni učit se česky, a vnímali to jako ohrožení svého dosavadního dominantního postavení. V německých oblastech došlo k demonstracím a nepokojům, které přerostly až v pouliční násilnosti. V říšské radě zahájili němečtí poslanci zuřivou obstrukci, jež vedla k ochromení jednání a fyzickým potyčkám přímo v parlamentu. Badeniho vláda nakonec pod tlakem odstoupila, nařízení byla odvolána a krize ukončena. Badeniho jazyková nařízení ukázala, jak explozivní potenciál měly národnostní otázky v pozdní habsburské monarchii: pokus o kompromis (úřední dvojjazyčnost) skončil fiaskem a ještě více vyostřil česko-německé vztahy před počátkem 20. století.
1918–1919: Vznik Československa a spor o pohraničí
Kolaps habsburské monarchie na konci první světové války přinesl zásadní změnu. Dne 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo, které si činilo nárok na historické území Zemí Koruny české v plném rozsahu – tedy včetně pohraničních oblastí obývaných převážně Němci. Pro mnohé sudetské Němce bylo ale začlenění do československého státu nechtěné. Již 29. října 1918 se němečtí poslanci v pohraničí usnesli na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) se střediskem v Liberci. V listopadu 1918 němečtí představitelé vyhlásili celkem čtyři provincie (Deutschböhmen, Sudetenland na severní Moravě, Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmenwaldgau na Šumavě) a deklarovali jejich připojení k tzv. Německému Rakousku. Praha však tyto separatistické pokusy neuznala a vyslala do pohraničí armádu. Do konce roku 1918 československé vojsko obsadilo všechna odtržená území a obnovilo kontrolu vlády nad celým historickým územím státu. Spor o tzv. Sudety pak definitivně uzavřela mírová smlouva ze Saint-Germain (1919), která mezinárodně potvrdila nové československé hranice včetně německého obyvatelstva uvnitř nich. Pro Němce v Československu to znamenalo nedobrovolné začlenění do státu, kde byli menšinou (byť značnou, cca 3 miliony osob). Tento fakt ovlivňoval celé meziválečné období: sudetští Němci si stěžovali na diskriminaci a mnozí nadále toužili po spojení s Německem či Rakouskem, zatímco československá vláda trvala na udržení historických hranic a jednoty státu.
1938: Mnichovská dohoda
Mnichovská dohoda z 29. září 1938 představuje jeden z nejtemnějších momentů česko-německé historie. Dohoda, podepsaná bez účasti Československa zástupci Německa, Itálie, Británie a Francie, donutila Prahu odstoupit pohraniční území českých zemí (tzv. Sudety s převahou německého obyvatelstva) nacistickému Německu. Československo tak přišlo o rozsáhlé pohraniční oblasti, ztratilo přirozené obranné hranice i značnou část průmyslové kapacity. Mnichov – často označovaný jako "diktát" nebo politiky oné doby popisovaný rčením "o nás bez nás" – byl v českém prostředí vnímán jako zrada spojenců a národní tragédie. Podle vyjádření pozdějších státníků patří Mnichov skutečně k nejtemnějším kapitolám česko-německých vztahů. Okleštěné Československo (tzv. druhá republika) existovalo jen několik měsíců; Hitler, posílen ústupky, následně porušil sliby a přikročil k likvidaci zbytku státu. Mnichovská dohoda tak nejen připravila Československo o Sudety, ale také otevřela cestu k německé okupaci zbytku země a ke druhé světové válce. Trauma Mnichova zásadně ovlivnilo české vnímání Němců po válce i postoj k sudetským Němcům – byla to živá rána, již si obě strany nesly hluboko v paměti.
1939–1945: Okupace českých zemí nacistickým Německem
Dne 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek okleštěného Československa a Adolf Hitler zřídil Protektorát Čechy a Morava jako formálně autonomní, ve skutečnosti však zcela podmaněné území Velkoněmecké říše. Následovalo šest let brutální nacistické okupace, která znamenala období teroru, perzekuce a válečných zločinů. Okupační správa tvrdě potlačila veškerý český odboj a usilovala o poněmčení či likvidaci českého národa v dlouhodobém horizontu (existovaly plány na tzv. konečné řešení české otázky). Během války bylo mnoho Čechů popraveno či zahynulo v koncentračních táborech; drastickým příkladem nacistických represí byla odplata za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 – vypálení obcí Lidice a Ležáky a zavraždění či odvlečení jejich obyvatel. Ztráty utrpěla i česká židovská komunita: asi 80 000 českých Židů zahynulo v holokaustu. Toto období nesmírného utrpení hluboce poznamenalo českou kolektivní paměť. Po osvobození v roce 1945 panovala mezi Čechy silná touha po odplatě a spravedlnosti; události okupace se staly hlavním argumentem pro poválečný odsun Němců. Na německé straně (zejména u později vysídlených sudetských Němců) pak okupace a válečné zločiny způsobily na dlouho pocit kolektivní viny či odpovědnosti. Nacistická vláda hrůzy v letech 1939–1945 tak vytvořila propast mezi Čechy a Němci, kterou bylo po válce velmi obtížné překlenout.
1945–1946: Poválečný odsun Němců z Československa
Bezprostředně po skončení druhé světové války došlo k masovému vysídlení německého obyvatelstva z Československa. Tento poválečný odsun Němců (často také označovaný jako vyhnání) probíhal ve dvou fázích. Nejprve nastal tzv. divoký odsun v létě 1945, prováděný živelně místními úřady, revolučními gardami a armádou, při němž docházelo i k excesům a násilnostem na německých civilistech. Následně byl na postupimské konferenci (srpen 1945) odsun schválen Spojenci a proběhl organizovaný transfer v letech 1946, už pod dohledem okupačních velmocí. Celkem bylo z Československa vysídleno okolo 2,5–3 milionů Němců. Tento akt představoval obrovský demografický i sociální zlom – historické německé menšiny, které žily v českých zemích po staletí, téměř zmizely. Pro Čechy byl odsun vnímán jako spravedlivá odplata za nacistické utrpení a jako záruka, že už menšinový problém nebude ohrožovat stát. Pro Němce (zejména ty sudetské) však šlo o traumatickou křivdu – byli naráz zbaveni domova, často ve velmi krutých podmínkách. Odsun se stal dlouhodobě citlivým tématem česko-německých vztahů, které obě strany rozdělilo na desetiletí. V poválečném Československu se o vyhánění Němců dlouho oficiálně nemluvilo jinak než jako o správném kroku, zatímco v německém prostředí vznikly organizace sdružující vyhnance, požadující uznání jejich utrpení. Teprve mnoho desetiletí poté začal otevřený dialog o této kapitole – významným milníkem bylo až vyjádření lítosti české strany v 90. letech (viz Česko-německá deklarace 1997 níže). Odsun každopádně zásadně změnil etnickou mapu Československa: české pohraničí bylo nově osídleno Čechy a Slováky a česko-německé soužití v tradiční podobě tím fakticky zaniklo.
1973: Pražská smlouva (ČSSR – SRN)
V éře uvolňování napětí studené války (tzv. Ostpolitik) došlo i na úpravu vztahů mezi socialistickým Československem a západním Německem. Dne 11. prosince 1973 byla v Praze podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN (známá jako Pražská smlouva). Tato dohoda oficiálně normalizovala vzájemné styky, které od konce války provázelo napětí a neexistovalo diplomatické uznání. Spolková republika Německo v ní mimo jiné potvrdila nedotknutelnost poválečných hranic a obě strany deklarovaly, že nemají vůči sobě žádné územní nároky. Klíčovým bodem bylo i to, že smlouva navazovala na dohodu z Mnichova 1938 – prohlásila, že Mnichovská dohoda je nulitní (neplatná). Západní Německo tím de facto uznalo, že ztráta Sudet byla nelegitimní, což bylo pro Československo důležité symbolicky i právně. Pražská smlouva představovala významný průlom – po více než 20 letech od války se otevřela cesta ke stabilnějšímu dialogu. I když Československo zůstávalo součástí sovětského bloku a SRN členem NATO, tato smlouva položila základ pro postupné zlepšování spolupráce (např. v 80. letech se rozvinula kulturní a hospodářská výměna). Dokument měl tedy význam nejen bilaterální, ale byl chápán i jako příspěvek k míru a bezpečnosti v Evropě během studené války.
1992: Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci
Po pádu komunismu a obnově demokracie se Československo a sjednocené Německo snažily vybudovat novou kvalitu vztahů. Výsledkem byla Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, podepsaná 27. února 1992 (ještě mezi ČSFR a SRN, po rozdělení federace ji převzala Česká republika). Tato smlouva byla zásadním mezníkem polistopadových česko-německých vztahů. Zakotvila široký rámec spolupráce v politice, ekonomice, kultuře, vědě či ekologii a nastavila principy vzájemného respektu územní celistvosti a suverenity. Německo v ní také jako nový spojenec přislíbilo podpořit snahu České (a Slovenské) federace o vstup do evropských politických a bezpečnostních struktur – např. o integraci do Evropského společenství (pozdější EU) a NATO. Smlouva se dotkla i citlivých míst společné historie: potvrdila závěry Pražské smlouvy 1973 (včetně nulity Mnichova) a poprvé byly v oficiálním dokumentu zmíněny i "oběti vyhnání" – tedy utrpení, které poválečný odsun přinesl německému obyvatelstvu. Ačkoli tehdy ještě nedošlo k plnému smíření v otázkách minulosti, otevřelo to prostor pro další dialog. Celkově smlouva z roku 1992 vytvořila pevný základ moderních vztahů: deklarovala společné demokratické hodnoty, vůli ke smíru a stala se signálem pro občanskou společnost obou zemí, aby rozvíjela kontakty na všech úrovních. Na tuto smlouvu pak navázala ještě důkladnější reflexe minulosti v podobě Česko-německé deklarace 1997.
1997: Česko-německá deklarace
Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji podepsaná 21. ledna 1997 v Praze představovala přelomový dokument, jímž se obě země pokusily definitivně urovnat spory z minulosti a soustředit se na budoucnost. V deklaraci německá strana přiznala svou odpovědnost za utrpení způsobené nacistickým režimem – výslovně zmínila vinu Německa na Mnichovské dohodě 1938, rozbití Československa a na nacistických zločinech během okupace. Česká strana zase vyjádřila lítost nad poválečným vyhnáním sudetských Němců, vyvlastňováním jejich majetku a odnímáním občanství, které nevinným lidem způsobilo mnoho bezpráví, a litovala též, že nebyly potrestány excesy provázející odsun. Obě vlády se v deklaraci shodly, že křivdy minulosti patří minulosti a nebudou nadále zatěžovat jejich vzájemné vztahy. Německo a Česko si také vzájemně potvrdily, že nebudou vznášet žádné právní nároky vyplývající z těchto minulých událostí. Dokument tak vytvořil prostor pro usmíření – aniž by zapomněl na tragické kapitoly, jednoznačně je označil za uzavřené. Deklarace měla i konkrétní výsledky: zřídila Česko-německý fond budoucnosti, do nějž obě vlády přispěly finančně a který slouží na podporu projektů společného zájmu, zejména na pomoc obětem nacismu a na rozvoj spolupráce mezi Čechy a Němci. Dále bylo ustanoveno Česko-německé diskusní fórum – platforma, na níž se zástupci obou národů (historici, intelektuálové, mládež, samosprávy atd.) pravidelně setkávají a diskutují o společné historii i současných tématech. Česko-německá deklarace tak znamenala vyvrcholení procesu smíření po roce 1989 a položila základy mimořádně dobrých vztahů, jaké mezi oběma národy v minulosti neměly obdoby.
2004–2007: Členství v EU a Schengenu – odstraňování hranic
Roku 2004 vstoupila Česká republika (již samostatná od roku 1993) do Evropské unie a v prosinci 2007 se připojila k Schengenskému prostoru. Tyto kroky završily proces sbližování Česka a Německa na úrovni evropské integrace a měly i velmi praktický dopad na každodenní život. Zanikly přísné hraniční kontroly – hranice mezi Českem a Německem se proměnila v otevřenou čáru, kterou lze volně překračovat. Naplnilo se tak do slova a do písmene to, co si obě země předsevzaly již v 90. letech: že hranice přestane být dělicí linií a stane se místem kontaktu. V příhraničních regionech se rozvinula intenzivní spolupráce: vznikly euroregiony sdružující české a německé obce, rozběhly se přeshraniční projekty v dopravě, ekologii či kultuře a každodenní pohyb lidí za prací nebo studiem se stal samozřejmostí. Češi a Němci dnes žijí jako partneři v rámci EU – sdílejí společný trh, společné hodnoty a stále více i společné zájmy. Odstranění hranic a integrace do EU tak symbolicky i prakticky završily dlouhý vývoj: někdejší nepřátelé a rivalové se stali nejbližšími sousedy a spojenci, kteří v "sjednocené Evropě" spolupracují na budování společné budoucnosti.
Deutch
12.–13. Jahrhundert: Kolonisation und Städte
Im Hochmittelalter kam es in den böhmischen Ländern zu einer umfangreichen inneren Kolonisation. Die Přemyslidenherrscher luden Siedler aus überbevölkerten Gebieten Deutschlands ein – insbesondere Bergleute und Bauern –, um die Grenzregionen zu besiedeln und neue Städte zu gründen. Kutná Hora entwickelte sich so dank des Zustroms erfahrener deutscher Bergleute im 13. Jahrhundert zur zweitgrößten Stadt des Königreichs und zur wichtigsten Silberquelle für die königliche Schatzkammer. Die neu gegründeten Städte erhielten fortgeschrittenes deutsches Stadtrecht, das den Bürgern Selbstverwaltung und wertvolle Privilegien garantierte (etwa das Recht, eine eigene Gerichtsbarkeit oder Verteidigung zu organisieren). Diese Kolonisation und die Einführung des Stadtrechts veränderten die demografische und wirtschaftliche Struktur der böhmischen Länder nachhaltig und legten für die folgenden Jahrhunderte die Grundlagen des tschechisch-deutschen Zusammenlebens in Mitteleuropa.
1348: Gründung der Prager Universität
Im Jahr 1348 gründete der böhmische König und römische Kaiser Karl IV. in Prag die erste Universität Mitteleuropas – die heutige Karls-Universität. Damit wurde Prag zu einem bedeutenden intellektuellen Zentrum der Region. Die Universität umfasste vier Fakultäten und erlangte schon kurz nach ihrer Gründung internationales Ansehen. In Prag studierten und lehrten nicht nur Einheimische, sondern auch zahlreiche auswärtige Magister und Studenten aus allen Teilen des Heiligen Römischen Reiches, sodass es zu einer natürlichen Begegnung tschechischer und deutscher Einflüsse kam. Unter Karl IV., der Prag zur Hauptstadt des Reiches machte, wurde die böhmische Metropole zu einer kulturellen und politischen Metropole Europas: Sie zog Gelehrte, Kaufleute und Künstler aus vielen Ländern an, und die Einteilung der Universität in sogenannte Nationes (böhmische, bayerische, sächsische und polnische) spiegelte ihren multinationalen Charakter wider. Prag war im 14. Jahrhundert ein Ort, an dem Tschechen und Deutsche (sowie weitere Gruppen) gemeinsam wirkten; das förderte die Entwicklung der Bildung und bildete zugleich den Hintergrund späterer Debatten über das Verhältnis beider Ethnien.
1409: Kuttenberger Dekret
Das Kuttenberger Dekret, das König Wenzel IV. im Jahr 1409 erließ, veränderte die Verhältnisse an der Prager Universität grundlegend. Bis dahin besaßen die vier universitären "Nationen" (böhmische, bayerische, sächsische und polnische) bei Entscheidungen jeweils eine Stimme. Wenzel IV. gewährte jedoch durch das Dekret den böhmischen Magistern drei Stimmen und den übrigen Nationen gemeinsam nur eine. Diese Bevorzugung des böhmischen Elements führte zum Weggang von etwa zweitausend deutschen Studenten und Professoren aus Prag: Aus Protest verließen sie die Universität und gründeten eine neue Hochschule in Leipzig. Das Dekret stärkte den Einfluss der Tschechen in der Universitätsverwaltung, schwächte jedoch zugleich das internationale Prestige der Karls-Universität, die durch den Abgang vieler Auswärtiger eher zu einer lokalen Einrichtung wurde. Das Ereignis verschärfte die damaligen tschechisch-deutschen Spannungen und wird häufig als ein Moment gesehen, der spätere Konflikte, einschließlich der hussitischen Auseinandersetzungen, mit ankündigte.
1419–1434: Hussitenkriege
Die hussitische Revolution der Jahre 1419–1434 war ein religiöser wie auch nationaler Konflikt, der die Beziehungen zwischen Tschechen und Deutschen langfristig prägte. Nach der Verbrennung des Magisters Jan Hus (1415) erhoben sich die hussitischen Tschechen gegen die katholische Obrigkeit, die vom Kaiser Sigismund unterstützt wurde. Ihnen gegenüber standen Kreuzzüge aus deutschen Ländern, aus Ungarn und anderen Teilen des Reiches – internationale Heere, die zur Niederschlagung der "Ketzerei" ausgesandt wurden. Die Hussiten schlugen jedoch fünf Kreuzzüge zurück und unternahmen selbst Vergeltungszüge in die Nachbarländer, wobei sie auch in Gebiete des heutigen Deutschlands vordrangen. Diese Kriegsereignisse hinterließen tiefe Spuren: In der mittelalterlichen europäischen Wahrnehmung wurden die Hussiten zum "Schreckbild" (ihre Kampfkraft und Zerstörung stifteten Furcht), während sie im tschechischen nationalen Bewusstsein das Gefühl von Besonderheit und Stolz stärkten. Die gegenseitige Feindschaft zwischen Tschechen und katholischen Deutschen, genährt durch die Erinnerung an Kriegsgräuel, blieb über Generationen bestehen und erschwerte das Zusammenleben in den folgenden Jahrhunderten.
1526: Der Antritt der Habsburger auf den böhmischen Thron
Im Jahr 1526 bestieg nach dem Aussterben der Jagiellonendynastie Ferdinand I. von Habsburg den böhmischen Thron; damit wurden die böhmischen Länder in die Habsburgermonarchie eingegliedert. Dieser Schritt bedeutete die Verbindung mit einem multinationalen Staatsgebilde, in dem deutschsprachiger Adel und deutschsprachige Verwaltung eine wichtige Rolle spielten. Die Habsburger herrschten in Böhmen bis 1918, also nahezu vier Jahrhunderte. Sie förderten schrittweise die Zentralisierung der Macht; ihre Regierung brachte zudem Bestrebungen zur Festigung des Katholizismus und zur Stärkung der Stellung der deutschen Sprache in der Landesverwaltung mit sich. Obwohl das Königreich Böhmen formal eine eigenständige Krone blieb, war es faktisch fest in den Rahmen des habsburgischen Reiches integriert, das Ferdinand und seine Nachfolger als einheitliches Staatsgebilde ausbauten. Der habsburgische Herrschaftsantritt markiert somit den Beginn einer langen Epoche, in der die böhmischen Länder einen gemeinsamen Staat mit österreichischen und deutschen Gebieten teilten und sich die tschechisch-deutschen Beziehungen im Kontext dieser gemeinsamen Monarchie entfalteten.
1618: Prager Fenstersturz und der Dreißigjährige Krieg
Am 23. Mai 1618 eskalierten die Spannungen zwischen den böhmischen protestantischen Ständen und den katholischen Habsburgern in einem Ereignis, das als Prager Fenstersturz bekannt wurde. Aufständische Stände warfen auf der Prager Burg kaiserliche Statthalter aus dem Fenster und lösten damit den Ständeaufstand im Königreich Böhmen aus. Der Konflikt weitete sich jedoch rasch zum gesamteuropäischen Dreißigjährigen Krieg (1618–1648) aus – der Prager Fenstersturz gilt als eines der Schlüsselereignisse, die den Krieg entfachten. Das böhmische Ständeheer war zunächst erfolgreich, wurde jedoch 1620 am Weißen Berg besiegt (siehe unten). Fenstersturz und Krieg hatten weitreichende Folgen: Die böhmischen Länder wurden verwüstet und verloren ihre politische Autonomie; zugleich prägte sich in das europäische Gedächtnis das Bild Böhmens als Ausgangspunkt einer Rebellion gegen die Reichsordnung ein. Der Dreißigjährige Krieg beeinflusste die Beziehungen zwischen Tschechen und ihren deutschen Nachbarn stark – religiöse und nationale Konfliktlinien überlagerten sich und vertieften das gegenseitige Misstrauen.
1620–1627: Weißer Berg und die Erneuerte Landesordnung
Die Schlacht am Weißen Berg (8. November 1620) bedeutete eine vernichtende Niederlage der böhmischen Stände gegen die Habsburger. Es folgte eine harte Repression: die Hinrichtung von 27 böhmischen Herren (1621), Konfiskationen und die Emigration des protestantischen Adels. Etwa fünf Sechstel des böhmischen Adels mussten das Land verlassen. Kaiser Ferdinand II. erließ anschließend 1627 für Böhmen (und 1628 für Mähren) die Erneuerte Landesordnung, die die absolutistische Macht der Habsburger festigte und die Verhältnisse im Land dauerhaft veränderte. Das Königreich Böhmen wurde als erbliches Land der Habsburger erklärt; damit verloren die Stände das Recht, den Herrscher zu wählen. Der Katholizismus wurde zur einzigen erlaubten Religion bestimmt, und eine intensive Rekatholisierung setzte ein. In der Verwaltung wurde das Deutsche dem Tschechischen als Amtssprache gleichgestellt. Das bedeutete faktisch den Beginn einer schrittweisen Germanisierung der höheren Schichten und Behörden – Deutschkenntnisse wurden zur Voraussetzung für eine Karriere. Die Erneuerte Landesordnung festigte damit über Jahrhunderte die Dominanz des deutschen Elements im politischen und kulturellen Leben und drängte das Tschechische in den Hintergrund (insbesondere in städtischen Milieus), was später eine Gegenbewegung in Form der nationalen Wiedergeburt auslöste.
Spätes 18. und 19. Jahrhundert: Nationale Wiedergeburt und moderner Nationalismus
Seit dem späten 18. Jahrhundert begann sich in der Habsburgermonarchie die moderne tschechische Nation herauszubilden, und die nationale Wiedergeburt entwickelte sich – eine kulturelle, sprachliche und politische Bewegung zur Emanzipation der Tschechen. Die tschechische Sprache, die zuvor durch das Deutsche aus dem amtlichen Bereich verdrängt worden war, erlebte dank der Anstrengungen der "Wiedererwecker" (etwa Josef Dobrovský, Josef Jungmann u. a.) eine Erneuerung. Im 19. Jahrhundert wurden tschechische Schulen, Vereine, Theater und Zeitungen gegründet; dadurch emanzipierte sich das tschechische öffentliche Leben zunehmend vom deutschen Einfluss. Gleichzeitig erstarkte der Nationalismus auf beiden Seiten – Tschechen wie Deutschböhmen strebten nach der Bestätigung ihrer Stellung. Sprachkonflikte wurden zum zentralen Streitfeld: Die Tschechen forderten die Gleichberechtigung des Tschechischen in Behörden und Schulen, was auf Widerstand der deutschen Minderheit stieß, die um ihre bisherige Position fürchtete. In vielen Städten war Zweisprachigkeit verbreitet (Prag, Brünn und andere hatten bedeutende deutsche Gemeinschaften), dennoch polarisierte sich das öffentliche Leben immer stärker entlang nationaler Linien. Die nationale Wiedergeburt trug somit einerseits zur Bereicherung der tschechischen Kultur und zum wachsenden Selbstbewusstsein bei, andererseits vertiefte sie die tschechisch-deutsche Rivalität. Höhepunkte dieser Spannungen waren die Ereignisse am Ende des 19. Jahrhunderts – etwa Auseinandersetzungen um die Zweisprachigkeit in Prag oder um die Stellung des Tschechischen in Ämtern, in denen der langfristige tschechische Gleichberechtigungsanspruch auf deutsche Sorgen vor dem Verlust bisheriger Privilegien traf.
1882: Teilung der Prager Universität
Im Revolutionsjahr 1848 erlangten die Tschechen zwar die Gleichstellung des Tschechischen an der Prager Universität, doch eine tatsächliche Erfüllung ihrer Forderungen erfolgte erst Jahrzehnte später. 1882 wurde die bisherige Karlo-Ferdinands-Universität in Prag (bis dahin weitgehend zweisprachig) in zwei selbstständige Hochschulen geteilt – eine tschechische und eine deutsche. Dieser Schritt war das Ergebnis des wachsenden Nationalismus und des Kampfes um Gleichberechtigung: Tschechische Studenten und Professoren erhielten eine vollwertige eigene Universität, während die deutsche Gemeinschaft ihre Institution behielt. Die Teilung war ein symbolischer Meilenstein – sie zeigte, wie tief die nationale Trennlinie innerhalb des gemeinsamen Staates bereits verlief. Zugleich existierten beide Universitäten weiterhin parallel in derselben Stadt und erreichten an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert ein hohes akademisches Niveau. Dieser Dualismus verdeutlichte, dass Tschechen und Deutsche zwar nebeneinander lebten und jeweils in ihrer Sprache wirkten, jedoch dieselben Räume teilten und mitunter auch zusammenarbeiteten (etwa in der Wissenschaft) – wenngleich in getrennten Institutionen.
1897: Badenische Sprachenverordnungen
Ende des 19. Jahrhunderts erreichten die tschechisch-deutschen Konflikte mit der sogenannten Badeni-Krise ihren Höhepunkt. Im April 1897 erließ der cisleithanische Ministerpräsident Kasimir Badeni Sprachenverordnungen für Böhmen und Mähren, die die amtliche Zweisprachigkeit einführten: Behörden sollten Eingaben in der Sprache der Einreichung bearbeiten; Beamte mussten daher sowohl Tschechisch als auch Deutsch beherrschen. Für die Tschechen war dies ein begrüßenswerter Schritt zur faktischen Gleichstellung, da die meisten gebildeten Tschechen Deutsch ohnehin beherrschten. Die deutschen Bewohner protestierten jedoch scharf – sie befürchteten, Tschechisch lernen zu müssen, und sahen darin eine Bedrohung ihrer bisherigen dominanten Stellung. In deutschen Gebieten kam es zu Demonstrationen und Unruhen, die bis zu Straßenkämpfen eskalierten. Im Reichsrat begannen deutsche Abgeordnete eine erbitterte Obstruktion, die die Arbeit des Parlaments lähmte und sogar zu körperlichen Auseinandersetzungen im Plenarsaal führte. Badeni trat schließlich unter Druck zurück, die Verordnungen wurden aufgehoben und die Krise beendet. Die Badenischen Sprachenverordnungen zeigten, wie explosiv die Nationalitätenfragen in der späten Habsburgermonarchie waren: Der Versuch eines Kompromisses (amtliche Zweisprachigkeit) scheiterte und verschärfte die tschechisch-deutschen Beziehungen noch weiter im Vorfeld des 20. Jahrhunderts.
1918–1919: Entstehung der Tschechoslowakei und der Streit um die Grenzgebiete
Der Zusammenbruch der Habsburgermonarchie am Ende des Ersten Weltkriegs brachte eine grundlegende Zäsur. Am 28. Oktober 1918 entstand die unabhängige Tschechoslowakei, die Anspruch auf das historische Gebiet der Länder der Böhmischen Krone in vollem Umfang erhob – einschließlich der Grenzregionen mit überwiegend deutscher Bevölkerung. Für viele Sudetendeutsche war die Eingliederung in den tschechoslowakischen Staat jedoch unerwünscht. Bereits am 29. Oktober 1918 beschlossen deutsche Abgeordnete in den Grenzgebieten die Bildung der Provinz Deutschböhmen mit Zentrum in Reichenberg (Liberec). Im November 1918 riefen deutsche Vertreter insgesamt vier Provinzen aus (Deutschböhmen, Sudetenland in Nordmähren, Deutschsüdmähren in Südmähren und Böhmenwaldgau im Böhmerwald) und erklärten ihren Anschluss an "Deutschösterreich". Prag erkannte diese separatistischen Bestrebungen nicht an und entsandte Truppen in die Grenzgebiete. Bis Ende 1918 besetzte die tschechoslowakische Armee alle abtrünnigen Regionen und stellte die Kontrolle der Regierung über das gesamte historische Staatsgebiet wieder her. Der Streit um die sogenannten Sudeten wurde schließlich durch den Vertrag von Saint-Germain (1919) beendet, der die neuen tschechoslowakischen Grenzen einschließlich der deutschen Bevölkerung innerhalb dieser Grenzen international bestätigte. Für die Deutschen in der Tschechoslowakei bedeutete dies eine unfreiwillige Eingliederung in einen Staat, in dem sie eine (wenn auch große) Minderheit waren (rund 3 Millionen Menschen). Diese Tatsache prägte die gesamte Zwischenkriegszeit: Sudetendeutsche beklagten Diskriminierung und viele sehnten sich weiterhin nach einem Anschluss an Deutschland oder Österreich, während die tschechoslowakische Regierung auf den historischen Grenzen und der Einheit des Staates beharrte.
1938: Münchner Abkommen
Das Münchner Abkommen vom 29. September 1938 gehört zu den dunkelsten Momenten der tschechisch-deutschen Geschichte. Das Abkommen, ohne Beteiligung der Tschechoslowakei von Vertretern Deutschlands, Italiens, Großbritanniens und Frankreichs unterzeichnet, zwang Prag, die Grenzgebiete der böhmischen Länder (die sogenannten Sudeten mit überwiegend deutscher Bevölkerung) an das nationalsozialistische Deutschland abzutreten. Die Tschechoslowakei verlor damit ausgedehnte Grenzregionen, ihre natürlichen Verteidigungslinien sowie einen erheblichen Teil ihrer industriellen Kapazität. München – im tschechischen Kontext häufig als "Diktat" bezeichnet und mit der Formel "Über uns ohne uns" verbunden – wurde als Verrat der Verbündeten und nationale Tragödie empfunden. Das verstümmelte Staatsgebilde der "Zweiten Republik" bestand nur wenige Monate; Hitler, gestärkt durch die Zugeständnisse, brach seine Zusagen und leitete die Zerschlagung des Reststaates ein. Das Münchner Abkommen bereitete so nicht nur den Verlust der Sudeten, sondern auch die deutsche Besetzung des verbleibenden Landes und den Zweiten Weltkrieg vor. Das Trauma von München prägte das tschechische Bild von Deutschland nach 1945 nachhaltig und beeinflusste auch die Haltung gegenüber den Sudetendeutschen – eine Wunde, die beide Seiten tief im kollektiven Gedächtnis trugen.
1939–1945: Besatzung der böhmischen Länder durch NS-Deutschland
Am 15. März 1939 besetzte die deutsche Wehrmacht den verbliebenen Rest der Tschechoslowakei, und Adolf Hitler errichtete das Protektorat Böhmen und Mähren als formal autonomes, tatsächlich jedoch vollständig unterworfenes Gebiet des Großdeutschen Reiches. Es folgten sechs Jahre brutaler nationalsozialistischer Besatzung – eine Zeit des Terrors, der Verfolgung und der Kriegsverbrechen. Die Besatzungsverwaltung unterdrückte den tschechischen Widerstand rücksichtslos und strebte langfristig eine Germanisierung oder sogar die Ausschaltung der tschechischen Nation an (es existierten Pläne zur sogenannten "Endlösung der tschechischen Frage"). Viele Tschechen wurden hingerichtet oder starben in Konzentrationslagern; ein besonders drastisches Beispiel der Repression war die Vergeltung für das Attentat auf den stellvertretenden Reichsprotektor Reinhard Heydrich (1942) – die Zerstörung der Dörfer Lidice und Ležáky sowie die Ermordung oder Deportation ihrer Bewohner. Auch die tschechische jüdische Bevölkerung erlitt schwere Verluste: Rund 80.000 tschechische Juden wurden im Holocaust ermordet. Diese Epoche ungeheuren Leidens prägte das tschechische kollektive Gedächtnis tief. Nach der Befreiung 1945 war das Verlangen nach Vergeltung und Gerechtigkeit groß; die Erfahrungen der Besatzung dienten als zentrales Argument für die spätere Vertreibung der Deutschen. Auf deutscher Seite – insbesondere bei den später ausgesiedelten Sudetendeutschen – führte die Besatzungszeit und die damit verbundenen Verbrechen langfristig zu einem Gefühl kollektiver Schuld oder Mitverantwortung. Die nationalsozialistische Schreckensherrschaft von 1939 bis 1945 schuf somit eine Kluft zwischen Tschechen und Deutschen, die nach dem Krieg nur schwer zu überbrücken war.
1945–1946: Vertreibung/Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei
Unmittelbar nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs kam es zur massenhaften Aussiedlung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. Diese Nachkriegsvertreibung (häufig auch als "Aussiedlung" bzw. "Vertreibung" bezeichnet) verlief in zwei Phasen. Zunächst fand im Sommer 1945 der sogenannte "wilde" Transfer statt, der spontan durch lokale Behörden, Revolutionsgarden und die Armee durchgeführt wurde und bei dem es auch zu Exzessen und Gewalt gegen deutsche Zivilisten kam. Anschließend wurde die Aussiedlung auf der Potsdamer Konferenz (August 1945) von den Alliierten gebilligt, und in den Jahren 1946 erfolgte ein organisierter Transfer unter Aufsicht der Besatzungsmächte. Insgesamt wurden aus der Tschechoslowakei etwa 2,5 bis 3 Millionen Deutsche ausgesiedelt. Dieser Akt bedeutete einen enormen demografischen und sozialen Einschnitt: Die historischen deutschen Minderheiten, die über Jahrhunderte in den böhmischen Ländern gelebt hatten, verschwanden nahezu vollständig. Für viele Tschechen galt die Aussiedlung als gerechte Vergeltung für das Leid unter der NS-Herrschaft und als Garantie, dass das "Minderheitenproblem" den Staat nicht mehr bedrohen würde. Für die Deutschen – insbesondere die Sudetendeutschen – war sie hingegen ein traumatisches Unrecht: Sie verloren ihre Heimat, oft unter sehr harten Bedingungen. Die Aussiedlung blieb ein langfristig sensibles Thema der tschechisch-deutschen Beziehungen, das beide Seiten über Jahrzehnte trennte. In der Nachkriegstschechoslowakei wurde darüber offiziell lange Zeit fast ausschließlich als über einen "richtigen" Schritt gesprochen, während in Deutschland Verbände der Vertriebenen entstanden, die Anerkennung ihres Leidens forderten. Erst viele Jahrzehnte später begann ein offenerer Dialog über dieses Kapitel; ein wichtiger Meilenstein war die tschechische Bekundung des Bedauerns in den 1990er Jahren (siehe Tschechisch-Deutsche Erklärung 1997). Die Aussiedlung veränderte die ethnische Landkarte grundlegend: Das Grenzgebiet wurde neu mit Tschechen und Slowaken besiedelt, und das traditionelle tschechisch-deutsche Zusammenleben endete faktisch.
1973: Prager Vertrag (ČSSR – BRD)
Im Zuge der Entspannungspolitik des Kalten Krieges (Ostpolitik) kam es auch zur Neuregelung der Beziehungen zwischen der sozialistischen Tschechoslowakei und Westdeutschland. Am 11. Dezember 1973 wurde in Prag der Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen der ČSSR und der Bundesrepublik Deutschland unterzeichnet (bekannt als "Prager Vertrag"). Er normalisierte offiziell die Beziehungen, die seit Kriegsende durch Spannungen geprägt gewesen waren und lange ohne gegenseitige diplomatische Anerkennung auskamen. Die Bundesrepublik bestätigte unter anderem die Unverletzlichkeit der Nachkriegsgrenzen; beide Seiten erklärten zudem, keinerlei territoriale Ansprüche gegeneinander zu erheben. Ein zentraler Punkt war auch die Bezugnahme auf München 1938: Der Vertrag erklärte das Münchner Abkommen für nichtig. Westdeutschland erkannte damit de facto an, dass der Verlust der Sudeten illegitim gewesen war – für die Tschechoslowakei von großer symbolischer und rechtlicher Bedeutung. Der Prager Vertrag stellte einen wichtigen Durchbruch dar: Nach mehr als 20 Jahren eröffnete er den Weg zu einem stabileren Dialog. Obwohl die Tschechoslowakei Teil des sowjetischen Blocks blieb und die BRD Mitglied der NATO war, legte der Vertrag die Grundlage für eine schrittweise Verbesserung der Zusammenarbeit (etwa durch kulturellen und wirtschaftlichen Austausch in den 1980er Jahren). Der Vertrag hatte somit nicht nur bilaterale Bedeutung, sondern wurde auch als Beitrag zu Frieden und Sicherheit in Europa während des Kalten Krieges verstanden.
1992: Vertrag über gute Nachbarschaft und freundschaftliche Zusammenarbeit
Nach dem Ende des Kommunismus und der Rückkehr zur Demokratie bemühten sich die Tschechoslowakei und das wiedervereinigte Deutschland um eine neue Qualität der Beziehungen. Ergebnis war der Vertrag über gute Nachbarschaft und freundschaftliche Zusammenarbeit, unterzeichnet am 27. Februar 1992 (noch zwischen der ČSFR und der Bundesrepublik; nach der Teilung der Föderation übernahm ihn die Tschechische Republik). Dieser Vertrag war ein zentraler Meilenstein der Beziehungen nach 1989. Er verankerte einen breiten Rahmen der Zusammenarbeit in Politik, Wirtschaft, Kultur, Wissenschaft und Ökologie und formulierte Grundsätze gegenseitigen Respekts gegenüber territorialer Integrität und Souveränität. Deutschland sagte zudem zu, die Bestrebungen der tschechisch-slowakischen Föderation zum Beitritt zu europäischen politischen und sicherheitspolitischen Strukturen zu unterstützen – etwa zur Integration in die Europäische Gemeinschaft (später EU) und die NATO. Der Vertrag berührte auch sensible Punkte der gemeinsamen Geschichte: Er bestätigte die Schlussfolgerungen des Prager Vertrags von 1973 (einschließlich der Nichtigkeit von München) und erwähnte erstmals in einem offiziellen Dokument auch die "Opfer der Vertreibung" – also das Leid, das die Nachkriegsaussiedlung der deutschen Bevölkerung verursachte. Obwohl es damals noch nicht zu einer vollständigen Versöhnung in den Fragen der Vergangenheit kam, eröffnete dies Raum für weiteren Dialog. Insgesamt schuf der Vertrag von 1992 ein solides Fundament moderner Beziehungen: Er betonte gemeinsame demokratische Werte, den Willen zur Aussöhnung und war ein Signal an die Zivilgesellschaft beider Länder, Kontakte auf allen Ebenen auszubauen. An diesen Vertrag knüpfte 1997 eine noch umfassendere Auseinandersetzung mit der Vergangenheit in Form der Tschechisch-Deutschen Erklärung an.
1997: Tschechisch-Deutsche Erklärung
Die Tschechisch-Deutsche Erklärung über die gegenseitigen Beziehungen und ihre künftige Entwicklung, unterzeichnet am 21. Januar 1997 in Prag, war ein grundlegendes Dokument, mit dem beide Länder die Streitfragen der Vergangenheit endgültig entschärfen und den Blick auf die Zukunft richten wollten. In der Erklärung bekannte die deutsche Seite ihre Verantwortung für das Leid, das durch das nationalsozialistische Regime verursacht wurde – ausdrücklich wurde Deutschlands Schuld am Münchner Abkommen von 1938, an der Zerschlagung der Tschechoslowakei und an den NS-Verbrechen während der Besatzung benannt. Die tschechische Seite äußerte ihrerseits Bedauern über die Nachkriegsvertreibung der Sudetendeutschen, die Enteignungen und den Entzug der Staatsbürgerschaft, die unschuldigen Menschen viel Unrecht zufügten; sie bedauerte auch, dass Exzesse im Zusammenhang mit der Aussiedlung nicht bestraft wurden. Beide Regierungen einigten sich darauf, dass die Unrechte der Vergangenheit der Vergangenheit angehören und die gegenseitigen Beziehungen künftig nicht mehr belasten sollen. Deutschland und Tschechien bestätigten zudem, dass sie keine rechtlichen Ansprüche aus diesen Ereignissen ableiten und geltend machen werden. Das Dokument schuf damit Raum für Versöhnung, ohne die tragischen Kapitel zu verschweigen: Es benannte sie klar und erklärte sie zugleich für abgeschlossen. Die Erklärung hatte auch konkrete Folgen: Sie führte zur Einrichtung des Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds, in den beide Regierungen finanziell einzahlten und der Projekte gemeinsamen Interesses unterstützt – insbesondere Hilfe für Opfer des Nationalsozialismus sowie die Förderung der Zusammenarbeit zwischen Tschechen und Deutschen. Außerdem wurde das Deutsch-Tschechische Gesprächsforum als Plattform etabliert, auf der Vertreter beider Nationen (Historiker, Intellektuelle, Jugend, Kommunen usw.) regelmäßig zusammenkommen und über gemeinsame Geschichte und aktuelle Themen diskutieren. Die Tschechisch-Deutsche Erklärung gilt damit als Höhepunkt des Aussöhnungsprozesses nach 1989 und legte die Grundlage für außergewöhnlich gute Beziehungen, wie es sie zwischen beiden Nationen in der Vergangenheit nicht gegeben hatte.
2004–2007: EU- und Schengen-Beitritt – Abbau von Grenzen
2004 trat die Tschechische Republik (seit 1993 selbstständig) der Europäischen Union bei, und im Dezember 2007 schloss sie sich dem Schengen-Raum an. Diese Schritte vollendeten den Prozess der Annäherung zwischen Tschechien und Deutschland auf der Ebene der europäischen Integration und hatten zugleich sehr praktische Auswirkungen auf den Alltag. Strenge Grenzkontrollen entfielen – die Grenze zwischen Tschechien und Deutschland wurde zu einer offenen Linie, die frei überschritten werden kann. Damit erfüllte sich im Wortsinne, was beide Länder seit den 1990er Jahren anstrebten: Die Grenze sollte keine Trennlinie mehr sein, sondern ein Raum der Begegnung. In den Grenzregionen entwickelte sich eine intensive Zusammenarbeit: Euroregionen vernetzten tschechische und deutsche Gemeinden, grenzüberschreitende Projekte in Verkehr, Ökologie und Kultur wurden gestartet, und tägliche Mobilität zum Arbeiten oder Studieren wurde zur Selbstverständlichkeit. Tschechen und Deutsche leben heute als Partner innerhalb der EU – sie teilen den Binnenmarkt, gemeinsame Werte und zunehmend auch gemeinsame Interessen. Der Wegfall von Grenzen und die EU-Integration rundeten damit symbolisch wie praktisch eine lange Entwicklung ab: Aus einstigen Gegnern und Rivalen wurden engste Nachbarn und Verbündete, die in einem "vereinten Europa" an einer gemeinsamen Zukunft arbeiten.